Když před více než třiceti lety vydala Virginie Despentes svou první knihu Baise­-moi (Ošukej mě, 1994), bylo to malé literární zjevení. V momentě, kdy se literatura začala čím dál více stávat prodlouženou rukou akademie a univerzit, prorazila na scénu autorka, která zažila znásilnění, občas se živila prostitucí a psala recenze na pornografické filmy. Navíc chtěla mluvit o ženské sexualitě či přetrvávajícím útlaku ze strany mužů v rodině či v intimních vztazích. Současně šlo o jednu z mála tvůrkyň, které tehdy byly ochotné odhalit, s čím se musí potýkat ženy v kulturní sféře.

Francouzské literární prostředí zvláště v počátcích nevědělo, co si s Despentes a jejími tématy počít, což potvrzovaly i nálepky punkové či trash autorky. V archivních záběrech z devadesátých let je vidět, jak Despentes v televizních debatách vysvětluje, že píše, protože „má nevyřízené účty s mužskou touhou“. S pochopením se u ostatních (převážně mužských) diskutérů setkávala jen zřídka. Do jaké míry její tvorba zamotala kulturním činovníkům hlavu, dobře ukazuje poprask kolem filmu Baise­-moi (2000), proti němuž se postavila jednotná fronta katolických fanatiků, úředníků z ministerstva kultury i představitelů blairistické levice, která v týdeníku Le Nouvel Observateur volala po zákazu snímku.

Rozpory s politickou levicí

Despentes svými tématy předběhla dobu a ve Francii zásadně posunula feministickou reflexi, která jako by ustrnula na institucionálních tématech. Do francouzského prostředí vnesla témata vlastní řadě amerických feministek, což je patrné jak z rozhovorů, tak z esejistické knihy Teorie King Konga (2006, česky 2024). Není tudíž příliš překvapivé, že Despentes považují za svou o generaci mladší feministky a feministé, kteří ji chápou jako přední kritičku společenských poměrů.

Ačkoli je obvykle považována za levicovou autorku, některé její postoje jsou s politikou francouzské stranické levice v příkrém rozporu. Ukazuje se to například na postoji k prostituci. Ve francouzských levicových stranách v posledních letech převažuje abolicionistický přístup. Představitelé a představitelky těchto stran spatřují v prostituci za všech okolností vykořisťování žen, které je nutné zastavit. Despentes, jež má zkušenost sexuální pracovnice v Lyonu a Paříži, takový přístup odmítá. Snahu vytlačit či zakázat prostituci považuje za způsob, jak ženám vnutit sexuální vztahy jen v rámci rodinných mantinelů a romantických vztahů. Současně poukazuje na to, že pro některé ženy je prostituce svobodnou a uváženou volbou. Na to dlouhodobě poukazují například odbory sexuálních pracovnic, jejich hlas je však ve veřejné debatě velmi málo slyšet.

Kromě toho je patrné, že Despentes patří k umělkyním a myslitelkám, které s partajní levicí nesdílejí ideologii republikánského univerzalismu, zaštiťující se mottem „rovnost, svoboda, bratrství“. Francouzská verze liberální koncepce rovnosti šancí totiž může snadno sklouznout ke zneviditelňování žen. Na rozdíl od parlamentní levice navíc autorka nikdy nezapomněla na třídní rozměr společenských jevů a nerovností.

Pryč z heterosexuálních vztahů

Spisovatelka, která se v části svého díla věnovala právě tomu, jak jsou nastaveny intimní a sexuální vztahy mezi ženami a muži, vyvolala poprask, když oznámila, že se v pětatřiceti letech zamilovala do ženy a vstoupila do lesbického vztahu. Svou lásku k ženám označila za „příležitost k vystoupení z heterosexua­lity“. Vlastním příkladem přitom stejnou volbu usnadnila dalším ženám a také přispěla ke zlepšení postojů veřejnosti k sexuálním menšinám a posunula debatu o rozšíření jejich práv. „Mít vztah se ženou v devadesátých letech by bývalo bylo méně veselé,“ uvedla Despentes v rozhovoru pro podcast Les ­couilles sur la table (Koule na stole) s tím, že zamilovat se do své partnerky jí nepřineslo žádnou bolest, což by v minulosti nebylo samozřejmé. Část akademiků a kulturních komentátorů nicméně sexuální „obrat“ Virginie Despentes neinterpretovala jako projev bisexuality, ale jako přihlášení se k separatistickému feminismu. „Stala se lesbičkou a dala této identitě velmi silný politický význam,“ řekla v roce 2021 agentuře AFP historička Christine Bard. Politický lesbismus a odmítání mužů v intimních vztazích se ve francouzských feministických kruzích těšily zvýšenému zájmu kolem roku 2020. Despentes však příklon k lesbické lásce nijak vehementně neprosazovala. Po­­ukazovala ovšem na skutečnost, že by si výrazně více žen vybralo milostný vztah se ženou, kdyby ve společnosti neexistovaly předsudky a různá znevýhodnění. „Být známou spisovatelkou a zároveň heterosexuálkou mi dělalo problémy,“ konstatovala Despentes a dodala, že muži se velmi těžko vyrovnávají s tím, že jejich partnerka je slavnější či vydělává výrazně více peněz.

Umělci i umělkyně jsou často svázáni ostychem a nechtějí se veřejně bavit o tom, jak fungují kulturní instituce, s nimiž v rámci své tvorby přicházejí do styku. Po vydání své první knihy Despentes mnohokrát upozorňovala na to, jak odlišně přistupují lidé v kultuře k ženám a mužům: v médiích se například mnohdy komentoval vzhled tvůrkyň, zatímco v případě mužů se nic podobného nedělo. Od devadesátých let se však francouzská literatura proměnila. Etablovala se v ní řada osobitých autorek, přičemž jakýmsi oficiálním uznáním tohoto posunu bylo udělení Nobelovy ceny Annie Ernaux. Podle Despentes se poměry v kulturních institucích začaly měnit díky kampaním typu MeToo, které začaly otevřeně reflektovat, jak to v kultuře z genderového hlediska chodí a jak probíhá dělba moci. Přesto mají muži v literárním světě stále privilegia, která jsou ženám odepřena. „Nadále platí, že ženská obdoba Houellebecqa je nemožná. Ve Francii se ženě nikdy nepřizná srovnatelná inteligence. A za druhé, žena s vizáží, jakou má Houellebecq, by nikdy neměla šanci,“ uvedla Despentes v roce 2019.

Rozbít starý svět

Neochvějná nadvláda mužů ovšem přetrvává v kinematografickém průmyslu. Despentes, která je sama filmovou tvůrkyní, poukazuje na to, že filmová produkce vyžaduje množství peněz a povolení, což ve výsledku zvýhodňuje muže: „A podobně je to s tvůrci počítačových her, protože tam se soustředí moc a peníze, které drží muži.“ Velkou publicitu měla v tomto ohledu autorčina podpora herečce Adèle Haenel, jež v roce 2020 odešla z předávání filmových cen César na protest proti ocenění režiséra Romana Polańského. „Ve světě, který jste vytvořili, abyste nad námi mohli vládnout jako nad ubožáky, nelze dýchat. Proto povstáváme a rozbíjíme ho,“ napsala Despentes s tím, že se konečně daří narušit mužskou komplicitu panující nejen ve filmové branži.

V posledních letech autorka čelí kritice, že je pouze dalším hlasem woke hnutí. Zároveň je jí vyčítáno, že novější texty jsou uhlazenější než její dřívější tvorba. Despentes se ale ve svém díle i ve svých veřejných výstupech zabývala znásilněním, nadvládou a bezohledností mužské touhy či kritikou nastavení kulturní produkce mnohem dříve, než se tato témata stala běžnou součástí feministické a společenské reflexe. A její pojetí bylo také výrazně drsnější a punkovější než většina výstupů současné nejmladší generace. U jiných autorů by se možná oslavně mluvilo o schopnosti předvídat trendy, ne však v jejím případě.

Despentes je zároveň jedním z mála příkladů výrazného sociálního a třídního vzestupu ve spisovatelské branži. Zatímco její debut Baise­-moi, pro nějž dlouho nemohla najít nakladatele, vyšel v nákladu padesáti tisíc kusů, románu Cher Connard z roku 2022 [viz ukázku na s. 22–25] se ve Francii a dalších frankofonních zemích prodalo čtvrt milio­nu výtisků, což není zrovna malé číslo. Ukazuje se, že Virginie Despentes svými tématy, stylem i politickými postoji dokáže zaujmout velké množství čtenářek i čtenářů. V době, kdy se ozývají hlasy, že o nerovnostech mezi muži a ženami se mluvilo už příliš, a leckteří populární autoři se angažují v boji za záchranu tradiční Francie a varují před migrací, to vůbec není špatná zpráva.

Autor je spolupracovník redakce.