„Posrpnovému levicovému exilu chyběl po listopadu 1989 dobrý konec,“ ­konstatuje autorský trojlístek Kristina Andělová, Jiří Suk a Tomáš Zahradníček v závěru knihy Pro nás dějiny nekončí. V něčem to bylo nevyhnutelné, chtělo by se dodat. Po roce 1989 svět procházel neoliberálním obratem, který na počátku osmé dekády začal ve Velké Británii a Spojených státech a postupně se šířil Evropou, přičemž rozklad východního bloku jej ještě akceleroval. Ani jedné z reflektovaných podob posrpnového exilu – totiž příslušníkům sociál­ní demokracie, reformním komunistům a revolučním socialistům kolem čtvrtletníku Informační materiály – se nedostalo dějinné satisfakce v tom smyslu, že by československá společnost přistoupila na jejich politické vize. Přestože se představitelé levicového exilu po pádu komunistických diktatur mohli počítat mezi vítěze, v nových pořádcích hledala jejich hnutí své místo jen těžko.

Skromné výsledky

Ačkoli uvedené tři levicové skupiny se lišily svými předsrpnovými osudy a východisky, v exilu měly v době normalizace velmi podobnou „náplň práce“. Exilová „politika“ spočívala ve výměně informací s domovem a jejich zprostředkování světu, přijímání a publikování samizdatů, pašování tiskovin do vlasti a zajišťování morální a někdy také materiální pomoci politickým vězňům.

Nejstarší ze zmíněných skupin byla sociální demokracie. Její exilové působení začalo v Londýně během druhé světové války a většina jejích činovníků se dostala do zahraničí už po roce 1948. Až do roku 1968 bylo její vedení stabilní, neboť se většinou jednalo o muže narozené na začátku 20. století, kterým v roce 1968 bylo kolem šedesáti let – například dlouholetý předseda strany Václav Majer byl ročník 1904. I ti, kteří v roce 1948 patřili mezi představitele sociálnědemokratické mládeže, jako Radomír Luža, byli na počátku sedmdesátých let už padesátníci.

Generaci, která si zvykla na konfrontační styl studené války, období detenté moc nesedělo. V neposlední řadě proto, že Spojené státy v rámci zmírňování napětí omezovaly financování exilové opozice států sovětského bloku. Ať už však měli americkou podporu, nebo ne, exilová politika sociálních demokratů se – jak bývá zvykem – často topila v malicherné řevnivosti a přinášela jen málo skutečných výsledků. Zejména se nedařilo oživit „spící“ stranu v Československu. Tomáš Zahradníček ukazuje, že sociál­ní demokraté po roce 1968 zápolili s otázkou, na koho se mají ve vlasti orientovat – zda na staré předúnorové členstvo, které bylo ovšem většinou pasivní, nebo na nezávislé socialisty. Z řad těch prvních se rekrutoval nejvýraznější sociálnědemokratický posrpnový exulant, který se podílel na obnově strany v roce 1968, Přemysl Janýr. Ten však neměl všeobecnou důvěru, protože v roce 1948 podporoval KSČ, byť později skončil jako politický vězeň. Naopak na nezávislé socialisty byl navázaný historik Jan Tesař, jenž po emigraci v roce 1980 do exilové strany nejen vstoupil, ale byl dokonce zvolen do jejího ústředního výboru. Tesař byl ovšem natolik vyhraněnou osobností, že z jeho politické kariéry nakonec nic nebylo.

Prominentní osobnosti

Jednoznačně nejprominentnějšími osobnostmi disponovala skupina Listy, jejíž dějiny zpracovala Kristina Andělová. Její jádro tvořili někdejší vysoce postavení reformní komunisté Zdeněk Hejzlar, Ota Šik, Eduard Goldstücker nebo Jiří Pokštefl a po emigraci také Zdeněk Mlynář. Andělová zdůrazňuje skutečnost, že bezprostředně po roce 1968 měli privilegovaný přístup do západních médií i politiky, postupně však mezi nimi rostlo napětí ohledně míry plurality a postavení. Nejúspěšnějším představitelem skupiny se nakonec stal Jiří Pelikán, který nejenže vedl dvouměsíčník Listy, navazující na Literární noviny a vycházející v Římě od roku 1971, ale stal se dokonce europoslancem za Itálii. Značně se ho obávala dokonce i StB, která mu v roce 1974 poslala balíček s bombou, aby ho zastrašila.

Trojí revoluce

Skupině Infomat, již tvořili exulanti z řad studenstva spojeného s Hnutím revoluční mládeže, se věnoval Jiří Suk. Jejím tiskovým orgánem byly Informační materiály, vycházející v letech 1971 až 1982 v Západním Berlíně v nákladu sto až sedm set výtisků. Patřili k ní Richard Szklorz, Jan Koukal, Pavel Liška, Jan Pauer nebo Ivana Šustrová. I tato skupina byla jasně generačně vymezená, což tentokrát ovšem znamenalo, že její členové pro své mládí neměli kontakty v oficiálních institucích, a tak pro ně bylo obtížné politicky působit i najít zaměstnání. Řada z nich v emigraci teprve dokončovala vysokou školu. Orientovali se na západní levici, hlavně trockisty, s nimiž sdíleli program trojí revoluce: sociální na Západě, antibyrokratické na Východě a národněosvobozenecké na Jihu. K jejich domácím inspirátorům patřili Egon Bondy a zejména Petr Uhl, jeden z nejpilnějších autorů Infomatu. Ačkoli sám do exilu nikdy neodešel, ze Sukova výkladu je patrné, že byl nejvýraznějším teoretikem a publicistou skupiny.

K výrazným tématům skupiny patřila jak dodnes aktuální dekolonizace, tak trockistická scholastika, k jejímž ústředním bodům náleží otázka SSSR, totiž kdy a proč v jeho vývoji došlo k chybám, případně jak deformovaný socialismus napravit. Skupina ovšem trockismus postupně opouštěla, přikláněla se k amorfní levicovosti a uznávala pluralismus socialismů. Generačně náležela k radikálně levicové debatě, jež v sedmdesátých letech probíhala na Západě, a směřovala právě tímto směrem. Suk tento vývoj popisuje způsobem, který lze shrnout jako krach nové levice po pařížském máji 1968, což není zcela přesné. Nepříliš vhodně si navíc za reprezentanta tohoto procesu na Západě zvolil francouzského filosofa Jeana­-Françoise Lyotarda, který byl ročník 1924, tedy o rok mladší než Pelikán a o šest let starší než Mlynář – generačně byl tedy zcela jinde než Petr Uhl, narozený roku 1941, o studentech roku 1968 nemluvě. Nová levice a s ní se prolínající kontrakultura sice prohrály politicky, ale zvítězily kulturně. S nimi se nivelizovala stále silně rozčleněná společnost, a došlo také k erozi tradiční politiky. Revolta šedesátek byla široce založeným kulturně­-společenským procesem a radikální politika byla pouze jedním z jeho projevů, jenž nebyl hierarchicky nadřazen projevům ostatním.

Dějiny poražených

Po roce 1977 všechny tři skupiny spojovala Charta – a také postupná ztráta relevance socialistických vizí. Skupina Infomat se rozpadla už v osmdesátých letech. Exiloví sociál­ní demokraté se sice po roce 1989 vrátili, ale při obnovení své strany rozhodující úlohu neměli. A exiloví exkomunisté nesehráli v polistopadovém vývoji jako proud vůbec žádnou politickou roli, ačkoliv časopis Listy vychází dodnes. Andělové, Sukova a Zahradníčkova kniha tak vlastně představuje benjaminovské dějiny poražených. S ohledem na vývoj v posledních deseti letech lze říct, že sleduje své objekty zájmu z perspektivy, která se týká nejen československých dějin, ale prolíná se do ní také globální příběh pádu levice vycházející z revolučních tradic 19. století. Navzdory porážce nicméně platí, že československý levicový exil byl „dozvukem srpna 1968, výsledkem probuzené občanské statečnosti a politické nepoddajnosti za krajně nepříznivých okolností“. Tedy projevem těch, kteří odmítli kapitulovat – a takových je v české realitě vždy pomálu.

Kristina Andělová, Jiří Suk, Tomáš Zahradníček: Pro nás dějiny nekončí. Politická práce a myšlení českého levicového exilu 1968–1989. Argo a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2024, 354 stran.