Jestliže na Západě generací roku 1968 rozumíme tehdejší bouřící se studenstvo, v Československu ji představovali více méně usedlí čtyřicátníci, kteří toužili reformovat socialismus. Toto vymezení pomohla ukotvit slavná rozhovorová kniha A. J. Liehma nazvaná prostě Generace (1969), v níž najdeme mimo jiné také rozhovor s filosofem Karlem Kosíkem. Ten patřil k nejvýraznějším tvářím oné „generace“, každopádně k té její části, která po válce spojila svůj život s komunistickým hnutím. Pro Kosíka šlo o „logické“ vyústění válečného angažmá v odbojové skupině Předvoj, a bylo by hezké říct, že podobně „logickým“ vyústěním nonkonformního komunismu Předvoje byl radikální reformismus konce šedesátých let. Předvojem však prošli také komunisté, kteří zůstali „konzervativní“, jako literární kritik Jiří Hájek, případně se rozhodli najít modus vivendi s normalizací jako Radovan Richta.

Nadvláda techniky

Pátý svazek Kosíkových spisů, který připravili pod titulem Krize moderní doby Roman Kanda, Ivan Landa a Jan Mervart, představuje filosofovy nejznámější a nejvlivnější eseje. Vedle nich v knize najdeme také příležitostné texty, výstupy z různých kulatých stolů, řeči na ÚV, kam byl zvolen na vysočanském sjezdu, nebo svědectví před komisí historiků v roce 1990, vcelku v rozpětí od roku 1964 po rok 1998. Krom témat spjatých s „osovým rokem“ 1968 je v nich možné sledovat také pokračující emancipaci Kosíkova marxismu z vyjetých kolejí stranické filosofie. Když v roce 1966 Kosík píše, že „marxismus neznamená ani negaci individua ve prospěch dějin sestávajících z nadosobních sil, ani interpretaci individua jako prostředku“, musí si být vědom, že přesně to stalinistický marx­-leninismus znamená. K osvobození se z jeho těsné kazajky bylo nutné pustit se do hledání ztraceného smyslu nejen revoluce, ale také jednotlivce a národa. Kosík tak činil mimo jiné v dialogu s českou emancipační tradicí, do níž vedle radikálních demokratů řadil také Jana Husa nebo Tomáše Garrigua Masaryka.

Do jisté míry přitom Kosík stále vychází z nejedlovské interpretace českých dějin. V textu Co je střední Evropa, jednom z vrcholů Kosíkovy esejistiky, sice afirmuje specifičnost středoevropského prostoru, ale současně dává za pravdu Jungmannovu pojetí národa spjatému s jazykem, a tím také jazykovému nacionalismu, před pojetím Bolzanovým, jež odmítá coby falešnou alternativu. Myšlenka jazykové emancipace a ustavení politického národa pro Kosíka představují dvě strany jedné mince (a tato myšlenka se Čechům ve Slovácích vrátila jako bumerang).

V šedesátých letech Kosíkova emancipace marxismu do značné míry přerůstala v emancipaci od marxismu, jež se odehrávala prostřednictvím Heideggerovy filosofie. Ačkoli se Kosík totiž, jak bylo řečeno, obrací například k Husovi nebo Masarykovi, hledá u nich étos, kdežto u Heideggera nachází terminologii a problematiku. Podobně jako později v případě Václava Havla ani Kosíkova heideggerovsky inspirovaná kritika modernity nerozlišuje mezi kapitalismem a socialismem. V obou systémech nemá rodina čas, „aby se sesedla kolem stolu a žila pospolitost blízkých lidí“, v obou je „venkovská náves zničena, protože majestát doby – obchodní dům – zastiňuje staleté lípy a barokní kostel či kapli“, a „nová epocha již neví, co je studna, věž, dům, jablko, kroužící orel“.

Z hlediska heideggerovského jazyka, jímž Kosík mluví o nebezpečí „systému všeobecné manipulovatelnosti“, vlastně nesejde na tom, o jaký režim se jedná. V obou případech je hrozbou „technický rozum“, který ovládne skutečnost a všechno „netechnické, nedisponovatelné, nemanipulovatelné a nepropočitatelné postaví proti sobě“. Tato představa konvergence systémů v „zotročující nadvládě techniky“ však obchází otázku diktatury a kontaminace socialismu totalitarismem. To sice Kosíkovi umožnilo (ať ze subjektivních, nebo objektivních důvodů) abstraktně kritizovat státní socialismus, pro následnou dvojí obranu pražského jara (po roce 1968 a po roce 1989) však faktická absence politické teorie do značné míry znemožňovala dostatečně brizantně problematizovat status quo.

Osmašedesátý

„Naše nynější krize je především sporem o smysl národní a lidské existence,“ píše Kosík v jednom z klíčových esejů roku 1968. Vymezuje se v něm proti pasivitě vnucené shora i přijaté dole, a také proti socialistickému konzumerismu, který z někdejší revolučních masudělal poddajný objekt manipulace. Proto by je podle něj měli nahradit socialističtí občané – pak lze počítat s tím, že „současné události v Československu by měly ukázat – za předpokladu, že se tento experiment podaří –, že socialismus a demokracie patří vnitřně k sobě“. Experiment se však nezdařil, nestál totiž ve vzduchoprázdnu, nýbrž byl od počátku zakotven v mezinárodní konstelaci, se kterou vůdčí experimentátoři zcela nepočítali. Z prospektivního mesianismu pražského jara se rychle stává mesianismus retrospektivní, jemuž podléhá i Karel Kosík.

V textu Váha slov, příspěvku do polemiky o českém údělu, Kosík namítá (skeptickému) Václavu Havlovi, že rok 1968 není v únoru 1969 ještě uzavřená záležitost. V dubnu téhož roku už byla uzavřená nade vši pochybnost, a zavírat se začali také odpůrci nastupující normalizace. Někteří reformní komunisté se stali vedle členstva Hnutí revoluční mládeže a nezávislých socialistů oběťmi režimní represe, jiní, jako Kosík, ztratili vůli se angažovat, ačkoli možná dál věřili, že normalizaci ukončí restart reformního projektu. Petr Pithart v knize Osmašedesátý tvrdí, že českoslovenští reformátoři neměli podlehnout představě o vlastní světovosti a usilovat o reformu socia­lismu, ale měli se zaměřit na uskutečnitelný projekt národního komunismu. Přehlíží však, že nešlo jen o lokální český mesianismus, že velká očekávání byla vlastní globálním šedesátkám, v jejichž rámci představovalo pražské jaro autonomní radikální projekt, navazující na představu národní cesty k socialismu. Právě díky národnímu rozměru se v něm na okamžik spojila reformní vůle shora s touhou po změně zdola – a invaze armád Varšavské smlouvy možná přišla právě včas, než se utopický rozměr pražského jara mohl rozplynout v prozaické institucionalizaci polovičatých výdobytků nebo zlomit pod tíhou nenaplnitelných očekávání.

Když se Karel Kosík na začátku devadesátých let v eseji Pražské jaro, „konec dějin“ a šauspíler pokouší obhájit mýtus československého roku 1968, stěžoval si, že byl pohřben dvakrát: poprvé normalizátory a podruhé vítězi po roce 1989. Přitom však sám v rozhovoru s komisí historiků k událostem roku 1968 prohlásil, že prvními hrobaři osmašedesátého byli vedoucí reformisté. Kosíkovo rozčarování z polistopadové současnosti, kdy „anonymní diktatura policie a byrokracie byla vystřídána anonymní diktaturou trhu a – trhovectví“, případně láteření, že „podle tvrzení ideologů začíná věk mikroprocesorů, počítačů – budoucnost náleží čipu“ (což se v roce 1993 skutečně dělo), ústí v nostalgické hudrání, které notně přeceňuje dějinné možnosti československého osmašedesátého.

Namísto konstatování otevřené konstelace, která patřila k šedesátým letům jako takovým, artikuluje zbožné přání, že pražské jaro „ve svých klíčových okamžicích, akcích, myšlenkách zpochybnilo paradigma moderní doby vcelku a v obou variantách“, a nadále „trvá jako záblesk a tušení jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou, jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma“. Po dalších více než třiceti letech vidíme, že panegyrika z počátku devadesátých let vycházela hlavně z Kosíkova výrazně negativního hodnocení tehdejší současnosti. Naděje nejen pražského jara, ale celých globálních šedesátek se buď zcela nenaplnily, nebo (možná) nenapravitelně zvrtly.

Paralyzující kocovina

Rozhodnutí editorů svazku přiřadit k textům z roku 1968 i Kosíkovo apologetické ohlížení z let devadesátých bylo prozíravé, ukazuje totiž, jak ve svých intelektuálně nejbrilantnějších představitelích pražskojarní ideál sedimentoval a mytologizoval. Krom drobných chyb, jako špatná datace poslední popravy v Terezíně (konala se 2., a nikoli 5. května), jíž Kosík unikl, nebo označení liberála Emanuela Mandlera za konzervativce, však v jejich předmluvě zásadně chybí otázka, proč v roce 1968 tolik angažovaný Kosík zůstal po nástupu normalizace dalších dvacet let politicky téměř zcela pasivní. A proč v tom nebyl mezi reformními filosofy zdaleka ojedinělý.

Odpověď možná souvisí právě s přehnaným očekáváním vloženým do reformního procesu. Ve chvíli, kdy byly tyto dveře do budoucnosti v roce 1969 zavřeny (a to samotnými vrcholnými politickými představiteli polednové politiky), kocovina po reformním opojení byla tak silná, až se stala paralyzující. Když odezněla, ze zmíněných očekávání zbyla nostalgie za velkou epochou, která je ve své podstatě větší iluzí než ty dobové, jež se v souvislosti s rokem 1969 skloňují v pamětnických nebo historiografických reflexích nejčastěji.