Pro galerii VI PER připravujete výstavu, v níž ukazujete, že architektura je závislá na různých typech vytěžování. Nemáte však na mysli jen těžbu materiálů, ale i energie a obecných hodnot. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Pocházím z Brazílie a na škole jsem četla knihy brazilského teoretika architektury Sérgia Ferra, který přišel s kritikou architektonické praxe v souvislosti se získáváním nadhodnoty z práce. Poukazuje mimo jiné na to, že nástroje a metody, jež v architektuře používáme, včetně designu nebo kreslení, nám umožňují z dané stavby vytěžit co nejvíce nadhodnoty. Když se nad tím zamyslíte, výkres je vlastně to, podle čeho se následně organizuje práce na staveništi. Je to vlastně klasický marxistický přístup, podle něhož se nadhodnota získává z práce. Ovlivnily mě také myšlenky brazilské filosofky Denise Ferreiry da Silvy, a začala jsem se tedy zajímat, jak se ona nadhodnota vytváří a jak se mám postavit k tomu, že vzniká i z mé práce.

Na materiálním základu, díky němuž lze lépe pochopit a propojit různé formy vykořisťování, tuto problematiku udržuje otázka energie. Architektura totiž do velké míry závisí právě na získávání a přeměně energie, ať už tepelné, kinetické nebo jiné. Snažím se ukázat, že pojmy těžba či vytěžování nemusí být v architektuře aplikovány jen na suroviny.

Můžete uvést konkrétní příklady, na kterých se dají vztahy mezi energií, prací a nadhodnotou ukázat?

Zmínila bych práci jihoafrické výzkumnice Serah­-Ingrid Calitz, která se zabývá architekturou kuchyní v důlních komplexech v Jižní Africe padesátých let minulého století. Ukazuje, že byly velmi promyšleně navrhovány tak, aby co nejvíce zvyšovaly efektivitu práce. Nešlo přitom jen o prostorové uspořádání a vybavení, ale v důsledku i o složení samotné stravy – cílem byla co největší úspora energie a zároveň co největší výkonnost. Tento příklad pak Calitz zasazuje do kontextu ekonomické restrukturalizace země.

Chtěla bych upozornit také na kolektiv Belgian Architects United. Jsou to mladí architekti, kteří se věnují osvětovému aktivismu, hlavně na instagramu. Zabývají se především pracovními podmínkami v architektuře, protože v Belgii jsou takřka všichni architekti na volné noze, ačkoli de facto pracují ve studiích jako zaměstnanci. Nemají ale žádné zaměstnanecké záruky. Je to další z mnoha projevů snahy o co největší efektivitu a maximalizaci zisků, která nehledí na důsledky ani na dopady na pracovníky. Vykořisťování probíhá i v samotných architektonických kancelářích.

Chystaná výstava se má jmenovat Berou si víc, než mohou dát. Předpokládám, že odráží to, jak vidíte současnou architektonickou praxi. Ale lze ji změnit?

Nemyslím si, že by se architektura sama mohla tomuto směřování vzepřít. Architektura je součástí systému, je vystavena jeho tlakům, podléhá logice maximalizace hodnoty. Přesto je důležité upozorňovat na sebeorganizaci, politické organizování či kolektivní práci jako možnosti alternativní praxe. Myslím, že to může být skutečně podnětné. Na výstavě bude mimo jiné instalace kolektivu Netherlands Angry Architects s názvem Building Workers Hotline [Horká linka pro pracovníky ve stavebnictví]. Snaží se propojit různé spolky a skupiny v architektuře a stavebnictví, aby se kolektivně vypořádaly s podílem architektury na klimatické krizi. Potenciální změnu vidím v tom, že si architekti a architektky začnou uvědomovat, jakou roli hrají v systému a do jakých procesů jsou zapojeni, a budou se snažit s tím něco dělat.

Těmito tématy jsme se zabývali i na architektonickém bienále v Rotterdamu, které jsem spolukurátorovala. Jedním z výstupů je článek, který jsme napsali spolu s účastníky z několika zemí a momentálně je v recenzním řízení. Zaměřuje se na to, že architekti v současnosti často spolupracují s různými uskupeními a lidmi mimo obor, například s domorodými a tradičními skupinami nebo vyloučenými urbánními komunitami, které jsou běžnou architektonickou praxí přehlíženy. Sledovat tyhle procesy je pro mě mnohem zajímavější než řešit nové materiály a technologie. Samozřejmě z toho hned nevzejdou nějaká komplexní řešení, ale je třeba tyto cesty zkoušet.

Je architektura bez nějaké formy vytěžování či vykořisťování vůbec možná? Teď mám na mysli mainstreamové projekty. Vidíte zde nějaké pozitivní změny?

Do určité míry snad ano, minimálně se snažím představit si jinou budoucnost téhle profese právě skrze různé formy kolektivní činnosti. Zároveň mě ale zajímá i hegemonická podoba naší práce. Na výstavě bude také video o rozsáhlé výstavbě v Rotterdamu, protože je potřebné sledovat i to, co se děje v klasické architektuře, nesledovat jen alternativní okraje. A rovněž v mainstreamové praxi jsme se posunuli – probírá se udržitelnost, ekologické materiály a podobně, ale stále chybí komplexní přístup. Když se snažíte používat šetrné materiály nebo omezit spotřebu surovin, ale zároveň je vykořisťující samo prostředí vaší kanceláře, nejspíš k žádné alternativní budoucnosti nedospějete.

Zmiňované rotterdamské bienále se snažilo ukázat, že architektura může obnovovat ekologickou rovnováhu tím, že bude vycházet z biologické rozmanitosti a přírody. Můžete tuto vizi objasnit? Co si pod ní máme konkrétně představit?

V kurátorském týmu jsme měli od začátku jasno, že se chceme zaměřit hlavně na ukázky konkrétní praxe. Ne že by na bienále nebyly i výzkumné projekty a teoretičtější přístupy, ale pokud je vaším cílem ekologičtější budoucnost, musíte vědět, jakým konkrétním výzvám lidé čelí a jakým způsobem jsou schopni pracovat mimo současné výrobní systémy. Třeba belgický kolektiv BC připravil instalaci ukazující, jak při vyvíjení nových stavebních materiálů lze vzít v potaz místní geologii, historii výroby v regionu, ekonomické možnosti i životaschopnost materiálů. Ale pozvali jsme i architekty, kteří se věnují politickému organizování, například uskupení The Architecture Lobby ze Spojených států, jež se zabývalo Green Dealem. Bylo tam k vidění i video od iniciativy HouseEurope!, která se snaží prosadit celoevropskou legislativu, jež by například výrazně ztížila demolice. Zúčastnili se architekti a architektky skutečně z celého světa, z Brazílie, Kolumbie, Rakouska… I když se to nezdá, existuje spousta lidí, kteří se snaží, aby architektonická praxe vypadala jinak než dnes.

Alina Paias (nar. 1994) je brazilská designérka, kurátorka, výzkumnice a publicistka. Ve své práci zkoumá technologie i teorie, které ovlivňují architektonickou tvorbu. Připravila řadu výstav, mimo jiné v Brazílii, ve Spojených státech či v Nizozemí. Byla členkou kurátorského týmu Mezinárodního architektonického bienále v Rotterdamu v roce 2024, v současnosti připravuje výstavu pro pražskou galerii VI PER a architektonické trienále v Lisabonu.