Knihu historičky Celie Donert Práva Romů. Boj za občanství v poválečném Československu (The Rights of the Roma: The Strug­gle for Citizenship in Postwar Czechoslovakia, 2017) by neměl vynechat nikdo, kdo se aspoň trochu zajímá o sociální a politické dějiny Romů či lidská práva v kontextu československých dějin druhé poloviny 20. století. Nejenže představuje klíčový příspěvek k přehodnocování toho, co už o dějinách Romů či politice vůči nim víme, ale zásadní je i způsob, jakým nahlíží na Romy coby aktéry dění. Jak autorka sama zdůrazňuje, kniha nepředstavuje Romy jako oběti či objekty humanitárního soucitu, ale jako svébytné politické subjekty. Jako lidi, kteří v roli aktivistů, intelektuálů či dělníků hráli významnou roli v boji za občanská práva v socialistickém Československu.

Dohled nad „kvalitou“ populace

Donert se ve svém bádání opírá o vlastní rozsáhlý archivní výzkum i množství prací českých a zahraničních badatelů. V knize tak zachycuje vývoj státní politiky řešící takzvanou c*kánskou otázku, reakce neromské československé společnosti na politiku vůči Romům, spojenou s dopadem na každodenní život těchto lidí jako občanů, a s otázkou lidských práv.

Chronologicky pojatá monografie je rozdělena do osmi kapitol od meziválečného období po konec 20. století, přičemž jádro tvoří zejména sociální politika v padesátých až sedmdesátých letech. K některým tématům se autorka opakovaně vrací a připomíná zřetelné kontinuity či rozpory. Takovým tématem je i dědictví rasové perzekuce Romů za druhé světové války, o níž se dlouho debatovalo, zda ji lze považovat za genocidu. Díky těmto diskusím, říká Donert, můžeme lépe pochopit, proč romské dějiny obvykle nebyly předmětem historie lidských práv. Současně upozorňuje na fakt, že západoevropské zákony proti potulce využívané nacistickou vládou ke kriminalizaci Romů zůstávaly v platnosti po celá padesátá a šedesátá léta. Obnovení představy o „etnické kriminalitě“ podpořené poválečnou migrací romských skupin z východního Slovenska do českého pohraničí mimo jiné vyústilo v československý zákon „o trvalém usídlení kočujících osob“ z roku 1958. Celia Donert oproti dosavadním interpretacím romských dějin shrnuje, že rétorické zaměření na „kočování“ odvrátilo pozornost od skutečnosti, že zákon mířil spíš na moderní formy pracovní migrace a mobility lidí kategorizovaných úřady jako „asociální“ než na tradiční životní styl romských skupin. Jak uvádí i historik Matěj Spurný, jednalo se o klíčový dokument, protiústavně omezující svobodu pohybu romského obyvatelstva, posilující autoritu státu a narušující důvěru Romů vůči státním orgánům.

Vnímání Romů jako „problémových“ či „deviant­ních“ spolu s postupným přesvědčením, že romské občany nelze úspěšně integrovat do společnosti pouze prací, vedlo v šedesátých letech k rozvinutému dohledu nad „kvalitou“ romské populace. Donert na úvod kapitoly shrnuje, že Romové tak již nebyli vnímáni pouze jako pracující občané, ale jako objekty péče. Z hlediska vládních programů šedesátých a sedmdesátých let zacílených na romské obyvatelstvo jsou v monografii reflektovány především dvě oblasti: „likvidace nežádoucího soustředění“ a nucené sterilizace romských žen – tato eugenická politika za socialismu měla fatální dopady ještě desítky let poté. Prvně zmíněná politika „rozptylu“ obyvatelstva do krajů a okresů a „přesunu“ ze Slovenska do českých zemí byla opřená o vládní usnesení. Provedení se přitom mělo odvíjet od nově zavedené kategorizace Romů podle míry jejich asimilace. Ve srovnání s historickým výkladem dřívějších prací, které rámují politiku přesídlení zásahem do tradičních kulturních hodnot a zpřetrháním rodinných vazeb, nabízí Donert heterogennější pohled na její provádění. Na několika příkladech ilustruje nejen vítanou možnost socioekonomického vzestupu ve městech, ale současně i sociální marginalizaci a silně zakořeněný rasismus, na nějž noví romští obyvatelé velice často naráželi.

Zhroucení lidských práv

Nucené sterilizace romských žen se dnes považují za jeden z nejzávažnějších zločinů komunismu vůči československým Romům. Nicméně, jak říká Celia Donert, pro režim, který si zakládal na odstranění rasové diskriminace, byla představa eugenické politiky vůči etnické skupině nepředstavitelná. Právní rámce tak byly formulovány jako ochrana populace s možností zákroku „se souhlasem“. V praxi však byl operační zákrok směřující k „trvalé antikoncepci“ vnucován chudým romským ženám za poměrně vysokou finanční odměnu (vyplácenou po zákroku), případně výhrůžkami a vydíráním. Na sterilizační praktiky vůči romským ženám upozorňovali již za normalizace političtí aktivisté včetně představitelů Charty 77 a v letech devadesátých také například představitelé strany Romská občanská iniciativa. Dosavadní shromážděná dokumentace a četná svědectví ukázaly děsivé přetrvávání těchto eugenických praktik ještě do nedávné minulosti: poslední zdokumentovaný případ je z roku 2010. Finanční odškodnění schválil český parlament v roce 2021.

Kniha Celie Donert pracuje s četnými prameny, jejichž autoři jsou romští představitelé, ukazuje tak nejen jejich snahu velmi záhy prosadit uznání Romů v Československu jako národnosti, ale i různorodé postoje jednotlivých protagonistů. Jejich vývoj sledujeme v čase měnícího se politického vývoje i vlivu zahraničních romských aktivistů. Svou účast na prvním romském kongresu v roce 1971 v Orpingtonu vnímali představitelé jediné povolené romské organizace v Československu, Svazu C*kánů-Romů (na Slovensku Zväzu C*gánov-Rómov), jako důležitý krok k prohlubování mezinárodních kontaktů s Romy v socialistických i kapitalistických zemích. Ve srovnání s dřívějšími prácemi nabízí Donert širší vhled do vývoje vyjednávání romských i neromských aktivistů o lidských právech, občanství a podílení se na realizaci politik vůči Romům.

Sledujeme tak proměny myšlenek i praxí osobností, jako byli Gustav Karika, Anton Facuna (který o vytvoření organizace ne­úspěšně žádal už v roce 1957), Ján Cibuľa (jenž v 1968 roce emigroval do Švýcarska a v roce 1979 dosáhl uznání Romů v rámci OSN), Elena Lacková, Tomáš Holomek a Miroslav Holomek, či pozdější zakladatelka romistiky Milena Hübschmannová. Jak autorka píše v závěru, její kniha ve své podstatě obhajuje přístup k romské etnicitě a neustálé vyjednávání definic toho, co to znamená být Rom. Romští aktivisté podle ní však neuvažovali o socialismu a lidských právech jako utopických vizích. Obojí bylo příslibem občanství, jaké Romům předešlé ani pozdější režimy nedokázaly nabídnout.

Celia Donert svou knihu uzavírá v podstatě převratným tvrzením, že lidská práva Romů akcentovaná po roce 1989 nebyla reakcí na problémy způsobené komunistickou diktaturou, ale prázdnotou způsobenou zhroucením občanských práv v socialistickém bloku před rokem 1989.

Dědictví genocidy

Monografie Celie Donert vyšla anglicky v ro­­­­­ce 2017, tedy v době, kdy se romisticko­-his­toriografický diskurs začal proměňovat směrem k důrazům na aktérství Romů, kritickou reflexi využívání pramenů dominantních společností a revizi dosavadních historických výkladů. Dnes už můžeme narazit na několik publikací rozvíjejících podobný narativ vztahu socialistického Československa a romských aktérů. Také autorka si v úvodu k českému překladu uvědomuje významný posun i výzkumné otázky, které je nutné si dál pokládat. Jedním z důležitých témat, o nichž předkládaná kniha dostatečně nepojednává, je holokaust Romů a Sintů. Za zmínku proto stojí, že v reakci na chybějící reflexi dědictví genocidy spustila Celia Donert ve spolupráci s německou historičkou Eve Rosenhaft projekt, jehož výstupem byl v roce 2022 sborník, ve kterém své práce publikovalo pět českých badatelů.

V českém překladu si nelze nevšimnout vy­­čnívajícího různorodého označování Romů (Romové, C*káni, c*káni), které sama autorka ani překladatelka nijak nereflektují. I když v textu lze vysledovat určitou ­nepravidelnou systematičnost, nereflektované ­používání pejorativních termínů je překvapivé také proto, že otázka jazyka (ať už romštiny, nebo samotného označování Romů, jež vyústilo do zdánlivě eufemistického výrazu „občan c*kánského původu“) byla jednou z důležitých oblastí při vyjednávání Romů o jejich uznání jako národnosti. Navzdory tomu kniha Práva Romů zásadním způsobem přispívá nejen do debaty o revizi historiografických perspektiv a prohloubení poznání romských dějin, ale i k lepšímu pochopení dějin lidských a občanských práv, významně ovlivněných socialistickým režimem.

Autorka je romistka a historička.

Celie Donert: Práva Romů. Boj za občanství v poválečném Československu. Přeložila Petra Lupták Burzová. Academia, Praha 2024, 495 stran.