McKenzie Wark není v tuzemském akademickém a kulturním prostředí neznámá. Od konce loňského roku máme k dispozici i český překlad jedné z jejích posledních knih. V Ravingu (2023) se stroboskopicky objevuje celá řada témat, která autorka ve své práci rozvíjí soustavně. Rave je tu popisován především jako praxe – Wark jej představuje jako specificky neproduktivní práci, přičemž práci pojímá marxisticky coby dialektickou opozici kapitálu.

Soudobým mutacím práce a kapitalismu se Wark věnovala už v publikacích Hacker Manifesto (Manifest hackerů, 2004) nebo Capital Is Dead: Is This Something Worse? (Kapitál je mrtvý. Je to změna k horšímu?, 2021). Její nadsazené přitakání „vulgárnímu marxismu“ se přitom opírá o přesvědčení, že provizorní aktualizace jsou užitečnější než vzývání autority originálu. Když se teoretička, která před svou šedesátkou prošla tranzicí, vydává křepčit do různých „junkspaces“ v deindustrializovaných oblastech New Yorku, provádí praktické cvičení v „ponižování“ teorie, k němuž se hlásí v textu Philosophy for Spiders: On the Low Theory of Kathy Acker (Filosofie pro pavouky. K pokleslé teorii Kathy Acker, 2021). Líčení taneční euforie tak doprovázejí četné poznámky pod čarou odkazující k teoretickému kontextu.

Fikce a fakta

Wark opakovaně nasvěcuje rave jako kolektivně konstruovanou situaci, a to se zřejmým odkazem na Situacionistickou internacionálu, jíž věnovala řadu textů. V Ravingu vytvořila psychogeografický záznam bloumání raverským Brooklynem a zároveň parodii na autoetnografické průzkumy nočního života a okrajů společnosti. Jako zúčastněná pozorovatelka zaujímá liminální pozici, z níž se může vztahovat hned k několika významům pojmu tranzice. V dalším plánu se raverská práce ukazuje jako biochemický autoexperiment, který Wark podstupuje po vzoru Alexandera Bogdanova, jednoho z protagonistů její knihy Molecular Red: Theory for the Anthropocene (Molekulární rudá. Teorie pro antropocén, 2015), a v souladu se spekulativně marxistickou antropologií J. D. Bernala, k jehož knize The World, the Flesh and the Devil (Svět, tělo a ďábel, 2018) napsala předmluvu.

Raving se pojí také s autorčinými texty, v nichž tematizuje svou transgender zkušenost, například Reverse Cowgirl (2020). Sama Wark své psaní označuje „pomocí termínů, které jsou terčem posměchu – autofikce a autoteorie“. Ty podle ní mají „stejný vztah k žánru, jako mají transky a buzny k genderu: neměli bychom je brát moc vážně“. A právě taková teoretická nezodpovědnost vede k nejpronikavějším momentům knihy, v nichž se kriticky i kreativně rozehrává autobiografická iluze, již dnes typicky formují sociální sítě, terapeutizace jazyka i ekonomika lidského kapitálu. Text přitom opakovaně upozorňuje na konstruovanou povahu identity i na limity této konstruo­vanosti: „Tyhle věci se nestaly. Člověk, kterému se nestaly, jsem já.“ Fikce tu není opozicí autenticity, ale tím, co autenticitu strukturuje: „fikce tančí kolem faktů“.

Privatizace rituálu

Četné pasáže nicméně fungují právě naopak. Fakta šlapou fikcím na nohy. Jako by zákaz focení, který je na ravech obvyklý, Wark nutkavě porušovala kvůli dalšímu zbytečnému selfie. Autorka svou poučenost dává okázale najevo v popisech různých „uživatelských postupů“, ať už se užívají situace, substance nebo koncepty. Někdejší subkulturní rezistence, založená na anonymitě a rituálu, se rozpouští v tom, čemu Wark říká „stylová extrakce“, tedy v privatizaci těchto rituálů. Sama přitom přiznává, že vůči tomuto procesu není imunní. Dokáže se sice vyhnout stereotypům o emancipačním potenciálu ravu, zároveň však přitakává požadavku „být sama sebou“, který je hnacím motorem kapitalismu platforem. Až tělesně citelná situovanost výkladu potom představuje jak jeho kvalitu, tak mantinely. Zmíněné „uživatelství“ se tu stává modelem čtenářství. Kritické čtení je nahrazeno fandomem.

Ne náhodou se Wark a její autoteorie staly jedním z terčů literární teoretičky Anny Kornbluh, která uvažuje o bezprostřednosti či nezprostředkovanosti jako dominantním stylu soudobé kultury. Podle Kornbluh tato rezignace na mediaci nechtěně posiluje status quo. Tomu by odpovídala i hluboká skepse ohledně stavu světa, z níž se Wark přes své raverské nadšení vyznává. Podle vlastních slov píše bez budoucnosti a s přesvědčením, že po kapitalismu přichází něco ještě horšího. Tato skepse se vyjevuje i při srovnání s Paulem B. Preciadem, jehož práce je možná nejbližší autoteoretickou paralelou k Wark. Preciado však na rozdíl od ní v knize Dysphoria Mundi (2022) volá po metodologickém optimismu, s nímž je podle něj třeba vzdorovat otřesům probíhající planetární tranzice.

Estetika disociace

Stává­-li se z potřeby být sebou samými v éře instrumentalizované sociability úmorná po­vinnost, Wark nachází určité útočiště ve specificky pojímané disociaci. Tu chápe jako svého druhu poetickou praxi a za její příklady si volí psaní a raving, které se v knize pokouší propojit. Pojem disociace odklání od psychia­trického diskursu – spojuje jej sice s genderovou dysforií, ale ne výlučně a odmítá jeho obvyklé patologické chápání, když v disociaci nachází tišící prostředek pro obyvatele „rozbitého světa“. V aforistické dispozici Ravingu vzdáleně rezonují i Adornovy „reflexe z porušeného života“. Wark ironicky cituje jeho tvrzení, že dnešní posluchači „poslouchají atomisticky a disociovaně vnímanou hudbu, avšak právě v tomto disociování rozvíjejí jisté schopnosti, které lze spíše než v kategoriích tradičně estetických uchopit pojmy fotbalovými a šoférskými“. Wark takovou recepci nezavrhuje, naopak ji s nadsázkou přijímá za vlastní. Svou estetiku přitom nestaví na zevrubné socioekonomické diagnóze, ale načrtává ji jako impresi zapuštěnou v individuální zkušenosti, jejíž kontury se intoxikací rozostřují.

Pojetí disociace jako žádoucího stavu se mimo jiné pojí s ketaminem, který se v posledních letech prosazuje jako klíčová kulturní droga – nebo jako „klíčovodírková“ droga, jak by se dalo říct s odkazem na koncept „k­-hole“, od něhož Wark odvozuje vlastní pojetí ravového „k­-času“, který popisuje jako „postranní čas bez vzpomínek či očekávání“, jako „čas bez touhy, který přesto prcá“. Do takového času situuje hned trojí estetiku disociace: rave­space spojuje s paradoxní disociací „bytí v těle a bez něj současně“; s „xenoeuforií“ disociace míří k „tělesné jinakosti“; jako „chtivost“ Wark označuje disociaci vedoucí mimo subjektivitu do lačné „savčí“ tělesnosti. V závěru knihy pak připojuje ještě čtvrtou, „světodějinnou“ disociaci: pokud sama historie aktuálně trpí jistou formou dysforie, disociativní praxe se nakonec ukazuje jako jakási homeopatická „resociace“.

Zde se vnucuje poznámka k českému překladu. Tupě působivé repetice a variace, které udávají pulsující „140 BPM“ kadenci originálu, se bohužel rozmělňují ve flektivnosti češtiny i v překladatelském obměňování opakujících se slov a frází (příkladem je množství výrazů, kterými se překládá anglické „fuck“). Z původního textu se vytrácí rytmus, a nechtěně se tak přidává další vrstva disociace. Přesto je dobře, že máme k dispozici české vydání. Raving je memoárovou momentkou o stárnutí v prostředí ravové scény, podle potřeby se však dá číst i jako self­-help příručka. Její užitečnost bude nejspíš záviset na tom, jestli čtenářstvo vedle všeobecné historické disociace intenzivněji pociťuje nevolnost z fikce, anebo únavu z bytí sebou samým.

Autor je teoretik umění.

McKenzie Wark: Raving. Přeložili Františka Blažková a Vít Bohal. Tranzit.cz, Praha 2024, 136 stran.