Jaká byla motivace založit Beirut Urban Lab (BUL)?

BUL je multidisciplinární výzkumná organizace, která byla oficiálně institucionalizována v roce 2018 na Americké univerzitě v Bejrútu (AUB). Navazujeme na projekty, které probíhaly po izraelském útoku na Libanon v roce 2006. AUB vytvořila výzkumnou skupinu Reconstruction Unit, jejímž cílem bylo přemýšlet o poválečné rekonstrukci, a já jsem byl přizván jako grafik, abych jim pomohl s publikacemi. V té době jsem byl také součástí me­­diální skupiny, která sledovala a mapovala bombardování po celé zemi. Tyto mapy měly tehdy velký dosah, a tak jsme začali uvažovat, jak využít naše různé schopnosti a odborné znalosti a jak vytvářet společné projekty tak, aby spolupráce byla produktivní v akademickém výzkumu, mediální osvětě, veřejném diskursu i při tvorbě urbánních politik a v dalších tématech souvisejících s městem.

Dnes má BUL čtyři ředitele – politoložku Muná Harb, urbanistku Muná Fawaz, historičku architektury Huwajdá al-Hárisí a mě, grafického designéra. V našem týmu jsou vý­­­zkumníci a jejich koordinátoři, designéři, odborníci na geografické informační systémy a terénní pracovníci a spolupracujeme také s postgraduálními studenty, kteří s námi vypracovávají své teze.

Na jakých druzích projektů obvykle pracujete?

Naše práce se neomezuje pouze na mapování konfliktů. Výzkumné projekty, do kterých se pouštíme, vždy reagují na určité téma, které podle nás vyžaduje posun v obecném vnímání nebo je určitým způsobem nedostatečně prozkoumané a zaslouží si, abychom se na něj zaměřili jinou optikou. Zabýváme se veřejným prostorem a sociálními prostorovými praktikami, městským plánováním, prekaritou bydlení a situací nájemníků v Bejrútu, militarizací a bezpečností a v souvislosti s velkým přílivem syrských uprchlíků do Libanonu v důsledku občanské války v Sýrii také uprchlictvím. Pokračujeme rovněž v práci na obnově a rekonstrukci měst zasažených různými konflikty. Zaměřujeme se i na téma rozvoje a správy měst a na otázku rolí městských aktérů, jako jsou nevládní organizace, instituce, soukromý sektor a obce. Ptáme se, kdo buduje město, kdo ho rozvíjí, kdy a jak.

Čemu se v BUL věnujete vy osobně?

Já se zaměřuji především na kritické mapování, které prolíná veškerou naší činností. Ačkoli je to obor s vlastním teoretickým výzkumem a intelektuálním rámcem, je to zároveň i metoda a nástroj zkoumání jako takového. Je ústředním prvkem naší metodologie práce a výzkumu.

V Praze jste v rámci výstavy Svědectví prostoru. Role architektury v ochraně lidských a environmentálních práv v Galerii Jaroslava Fragnera (viz A2 č. 1/2025) vystavovali tři projekty, které se vedení ČVUT následně pokoušelo cenzurovat. První mapoval násilí na izraelsko­-libanonské hranici po 7. říjnu 2023. Jak jste v tomto případě postupovali?

Naším cílem bylo zjistit, jak lze sledovat eskalaci událostí na obou stranách hranice v reálném čase. Vymysleli jsme dvě měřítka: počet úderů za den a průměrnou vzdálenost od hranice. Díky této metodě jsme mohli nejen počítat útoky, ale také zaznamenávat, zda se eskalace stupňuje, nebo zmírňuje, a z které strany. Jelikož v regionu žijeme a konflikty s Izraelem probíhají už řadu let, máme zkušenosti s tím, jak o těchto událostech informují mainstreamová světová média. Proto jsme museli předvídat situaci a provést analýzu, která by v případě potřeby mohla těmto falešným hegemonickým narativům čelit.

Údaje ukazují, že Izrael provedl až třikrát více útoků než útočníci z Libanonu a tyto údery zasahovaly mnohem hlouběji do libanonského suverénního území, což můžeme považovat za ukázku asymetrie moci. Z jakých dat jste přesně vycházeli?

Data jsme nesbírali sami, všechna pocházejí od organizace Armed Conflict Location and Event Data (ACLED). Dbali jsme na to, abychom pracovali s údaji, které jsou velmi dobře měřitelné, ať už jde o vzdálenost útoků od hranice, nebo jejich počet. Z tohoto je pak možné vyčíst určité vzorce eskalace, které podle nás ukazují, že reakce Izraele je nepřiměřená. Dokážeme také zjistit, kdy přesně bombardování probíhalo a v jaké míře, načež se můžeme tázat, proč k násilí docházelo v ten a ten určitý čas a jak to souvisí s dalšími událostmi. Upozorňovali jsme také na některé incidenty, které jsou zcela jasným porušením lidských práv, jako například útoky vedené proti novinářům, zdravotníkům nebo pracovníkům první pomoci. A jen dodávám, že pro libanonskou stranu používáme slovo frakce, protože údery nepodniká striktně jen Hizballáh, ačkoli stojí za většinou z nich.

Druhý vystavený projekt se věnuje násilí na Západním břehu Jordánu od prosince 2022. Vaše mapování údajů o všech násilných činech ukazuje asymetrii mezi izraelskou koloniální mocí a domorodým palestinským obyvatelstvem. V tomto případě jste se nezabývali jen kvantifikovatelnými aspekty, ale i jazykovou analýzou. Můžete popsat, jakým způsobem jste postupovali a proč?

Považujeme to za náš hlavní přínos při vyšetřování na Západním břehu. Práce s daty je považována za objektivní, vědeckou a nestrannou, ale je důležité si uvědomit, že nároky na naprostou objektivitu samy o sobě nezaručují přesnost – určité skutečnosti zkrátka mohou zůstat zastřeny.

Ani mezinárodní společenství už nezpochybňuje, že Izrael je na Západním břehu Jordánu okupační mocností, nejde o nějaký náš výmysl. Rozšiřování izraelských osad je monitorováno a Izrael používá zcela jasné architektonické nástroje apartheidu, například kontrolní stanoviště, separační zdi, omezování mobility Palestinců a nesmírně komplikovaný systém průkazů a povolení, který izraelské síly vnucují místním obyvatelům. Jedná se o vrstevnatý osadnický koloniální aparát.

Pro tento výzkumný projekt jsme data z ACLEDu o incidentech páchaných osadníky a o akcích odporu proti koloniálnímu násilí zpracovali pomocí specifického kódu, kdy jsme je v podstatě přeorganizovali a překategorizovali. Tyto kategorie vycházejí z datové analýzy a ze specifického čtení. Z dat víme, že většina sledovaných událostí, ať už je páchají osadníci, či druhá strana, se odehrává na území obývaném Palestinci. Z dat lze také vyčíst četnost a podobu těchto akcí a jejich disproporcionalitu. Tyto informace se pak snažíme interpretovat a analyzovat tak, abychom je mohli diferenciovat a podrobovat novému, přesnějšímu čtení. To není motivováno naším politickým názorem, ale snahou rozlišit fakta, která jsou jinak prezentovaná na stejné úrovni. Například když data čtete obvyklým způsobem, není v nich rozdíl mezi úderem vedeným tanky či jinými zbraněmi a útokem neozbrojených obyvatel, kteří po vojácích házejí kameny.

Naši investigaci jsme záměrně zaměřili i na období před říjnem 2023, protože osadnické koloniální násilí je na Západním břehu součástí každodenního života Palestinců už velmi dlouho. Nechtěli jsme vyvolat falešný dojem, že jde o reakci na události ze 7. října. Nicméně naše mapování ukazuje, že diskriminace, obtěžování a násilí po tomto datu dramaticky přibylo, a to včetně demolic palestinských domů a zatčení bez soudních projednání, přičemž někteří ze zadržených Palestinců jsou děti. Demolice domů jsou součástí projektu rozšiřování osad, který stále pokračuje, a dokonce se zintenzivňuje.

V Praze jste vystavovali i výsledky vyšetřování urbicidy Gazy po 7. říjnu 2023. Sledujete různé podoby této destrukce, přesně mapujete typologii budov a míst, které byly cíleně ničeny – jedná se o kulturní a vzdělávací instituce, zdravotnická zařízení, infrastrukturu, uliční síť, elektrické a vodní stavby, ale i zemědělskou půdu. Byl proces mapování v tomto projektu něčím specifický?

V tomto případě nesledujeme bombardování a boje, ale spíše jejich důsledky. Vycházeli jsme z georeferencované databáze škod Satelitního střediska OSN. Prováděli jsme analýzu leteckých fotografií tak, abychom zobrazili škody na různých funkcích míst tak, jak jste zmínila – zachytili jsme destrukci institucí, infrastrukturních zařízení, zelených ploch, zemědělské půdy, památek a samozřejmě i obytných budov.

Od samého začátku nám nejde jen o to, zjišťovat různé typy poškození, ale i o budování digitální infrastruktury, která je potřebná k tomu, aby taková analýza vůbec mohla vzniknout. Když jsme oblast Gazy začali zkoumat, rychle jsme si uvědomili, že není k dispozici aktualizovaná a podrobná základní mapa pásma, která by zahrnovala všechny budovy a vrstvy, jež nás zajímaly. Stávající mapy byly fragmentární nebo nebyly aktuál­ní. Naším prvním úkolem tak bylo vytvořit základní mapu. Za jedno z našich hlavních poslání považujeme boj proti nedostatku dat – pomocí digitalizovaných, podrobných a veřejně přístupných map. Naším cílem je zjistit, jak vypadala Gaza před 7. říjnem, a chronologicky zmapovat následné ztráty. Nechceme jen ukázat podrobný přehled škod, ale také připravit podklady pro to, aby obyvatelé Gazy mohli v budoucnu vést informovanou diskusi o obnově města.

Existují samozřejmě i jiné kolektivy, které situaci v Gaze mapují a vyšetřují, a doplňují tak naši práci, například Forensic Architecture a jejich nedávná Kartografie genocidy nebo Conflict Ecology Lab, jejichž výstupy se dostaly i do mainstreamových médií. S těmito skupinami konzultujeme a porovnáváme naše výsledky. Je to svým způsobem kolektivní práce, snažíme se, co to jde, kultivovat a živit tenhle společný ekosystém.

Všechny tři zmíněné akademické výzkumné projekty poukazovaly na asymetričnost zkoumaných konfliktů a přinesly další důkazy, že izraelský režim páchá válečné zločiny. Vedení ČVUT žádalo některé vaše výstupy upravit, případně odstranit či doplnit pohledem protistrany. Na základě těchto požadavků tým galerie a všichni vystavující vydali prohlášení o uzavření celé výstavy s tím, že intervence od nadřízeného vnímají jako formu cenzury a ohrožení akademických svobod. Jak vnímáte tyto cenzurní praktiky?

To samozřejmě není ojedinělý případ – děje se to často a na různých místech. Kulturní a akademické instituce mnohdy přispívají k tomu, že se intelektuální a kulturní produkce stává prodlouženou rukou represivní státní politiky, proto si dáváme velký pozor na to, kde vystavujeme, a od institucí, s nimiž chceme spolupracovat, si obvykle vyžádáme jasné vyjádření. Od samého počátku jsme oceňovali záměr galerie vystavit naši práci v Česku, protože víme, jak se k izraelsko­-palestinskému konfliktu staví místní vláda a jak jsou média slepá k tomu, co se děje, a o čem neinformují. Postoj galerie nás velmi povzbudil a nadále si vážíme práce kurátorky Karolíny Pláškové a jejího týmu. Cenzuru vnímáme jako to, co patří k naší práci. Nakonec je to otázka svobody slova – netvrdíme, že jsme nestranní, protože otevřeně a upřímně říkáme, že se stavíme proti mainstreamovému izraelskému narativu. Vnímáme jako povinnost vyprávět i tu druhou stranu příběhu.

Ahmad Gharbieh (nar. 1979) vystudoval grafický design a sociologii města. Je vedoucím katedry grafického designu na Fakultě architektury a designu na Americké univerzitě v Bejrútu. Spoluzaložil multidisciplinární výzkumný institut Beirut Urban Lab, kde vede tým kritického mapování. Ve své vědecké práci se zabývá mapováním jako metodou výzkumu, reprezentace a analýzy sociálně­-prostorových jevů. Věnuje se celé škále městských otázek, například bezpečnosti a militarizaci, plánování, stavebnímu rozvoji, vysídlování, rekonstrukcím měst a politickému násilí.