Pro začátek si ujasněme pár pojmů. V českém prostředí se pravidelně setkáváme s předpokladem, že Holanďani mluví holandsky a Vlámové vlámsky, přestože se na třech českých univerzitách studuje nizozemština. Povědomí o tom, že Nizozemsko a vlámská část Belgie tvoří jednu jazykovou oblast, u nás stále chybí. Nizozemština totiž není jen úřední jazyk Nizozemského království (17 milionů mluvčích plus asi čtyři sta tisíc v bývalé kolonii Surinam), ale také vlámské části Belgie (6,5 milionu mluvčích). Nizozemsky tudíž píší jak Nizozemci, tak Vlámové. Dá se tedy případně mluvit o „nizozemské“ a „vlámské“ literatuře, nicméně termín „nizozemsky psaná“ zastřešuje obě tyto odnože.

Strohost versus rozevlátost

Mezi nizozemskou a vlámskou literaturou jsou sice rozdíly, ale nizozemská jazyková oblast je silně propojená. Projevuje se to třeba v tom, že se laureáty nizozemských literárních cen stávají i Vlámové, a naopak. Nejvýznamnější Cenu nizozemského písemnictví uděluje v tříletých intervalech střídavě nizozemský a belgický panovník bez ohledu na to, zda ji v tom kterém ročníku získal nizozemský nebo vlámský autor. Laureátem z roku 2024 je vlámský spisovatel Tom Lanoye, mimo jiné autor románu Třetí svatba (2006, česky 2020). Navíc mnoho vlámských autorů publikuje v nizozemských nakladatelstvích, čímž si významně rozšiřují okruh čtenářů. Čestná hostování na veletrhu ve Frankfurtu nebo v Lipsku připravují Nizozemci a Vlámové společně.

Čím se obě literatury liší? Traduje se, že (protestantští) Nizozemci píší stroze a střízlivě, kdežto pro (katolické) Vlámy je typický baroknější, až surrealistický styl. Ve skutečnosti je to složitější – už proto, že někteří vlámští autoři se hlásí ke svým nizozemským vzorům, například Peter Terrin k W. F. Hermansovi nebo Annelies Verbeke k Arnonu Grunbergovi. A naopak třeba Nizozemec Ilja Leonard Pfeijffer píše s vlámskou rozevlátostí. Určité rozdíly jsou v jazyce, to se však v překladu ztrácí. Odlišný historický vývoj se projevuje třeba tím, že nizozemské romány s tematikou druhé světové války se zaměřují převážně na odboj, kdežto Vlámové se literárně vyrovnávají se skutečností, že se v důsledku opozice proti dominantním frankofonním Belgičanům s Němci cítili národnostně spříznění a viděli svou budoucnost v rámci německé říše. Čeští čtenáři tedy zaznamenají rozdíl mezi nizozemským a vlámským titulem hlavně podle dějiště nebo historických reálií, pokud hrají v knize roli.

Realistická větev

Dá se nizozemsky psaná literatura nějak obecněji charakterizovat? Tradičně silná je realistická větev. Současným představitelem je třeba Nizozemec Peter Buwalda, autor prózy Bonita Avenue (2010, česky 2014), inspirovaný americkou literaturou. Zvláštní kategorii tvoří spisovatelé, kteří ve svém díle systematicky zpracovávají vlastní život – ať už s důrazem na osobní zážitky, nebo s úmyslem sepsat zároveň jakousi kroniku událostí, jejichž svědky byli. Patří k nim například Nizozemci A. F. Th. van der Heijden se svým románovým cyklem Tandeloze tijd (Bezzubý čas, od roku 1983) nebo J. J. Voskuil se sedmidílným klíčovým románem Het bureau (Úřad, 1996–2000), v němž popisuje kontrast mezi mladickými ideály a ubíjející jednotvárností svého třicetiletého působení v etnografickém ústavu. Nizozemskou koloniální minulost v nynější Indonésii zpracovává na příběhu své rodiny Adriaan van Dis, například v knize Já se vrátím (2014, česky 2016).

V českém překladu jsou dostupné i autobiograficky laděné prózy vlámských autorů – jmenujme Huga Clause a jeho klasický román Smutek Belgie (1983, česky 2023), v němž líčí své dospívání a vlámské koketování s Němci během okupace, Jeroena Olyslaegerse, který se v románu Vůle (2016, česky 2018) vžívá do morálních dilemat svého dědečka, policisty v Antverpách za druhé světové války, nebo Stefana Hertmanse (například Vzestup, 2020, česky 2024), vstupujícího do historických příběhů jako současný pozorovatel, který střídá dokumentární záznam s popisem svého pátrání i úvahami a vše zpracovává výsostně literárním stylem. O generaci mladší vlámská scenáristka Lize Spit (Tání, 2016, česky 2017) s oblibou uvádí dětské hrdiny a kombinuje autobiografické prvky s psychologickým thrillerem. V knihách jejího nizozemského manžela Roba van Essena [viz ukázku na straně 22] se realistický, autobiograficky laděný základ často zvrtne ve sci­-fi s absurdními prvky.

Navzdory obecnému obrazu Nizozemska jako velmi liberální země se v literatuře pravidelně řeší téma tuhé víry. Nejde jen o klasiky 20. století zosobňující revoltu šedesátých a sedmdesátých let, jako je Jan Wolkers (Model, 1981, česky 1997; Růže z masa, 1963, česky 2006). S přísnou náboženskou výchovou se vyrovnává i mladší generace – například Franca Treur. Pro děti tuto tematiku zpracoval nizozemský laureát mezinárodní Ceny Astrid Lindgrenové Guus Kuijer ve Všehoknize (2004, česky 2013). V roce 2021 vzbudila pozornost amsterdamská rodačka tureckého původu Lale Gül knihou Ik ga leven (Jdu žít), v níž zaznamenala svou vzpouru proti tradiční islámské výchově. Gül zároveň patří ke stále početnější skupině nizozemských spisovatelů s přistěhovaleckými kořeny. Čeští čtenáři se mohli seznámit například s – literárně mnohem ambicióznější – prózou syna marockých rodičů Hafida Bouazzy Abdulláhovy nohy (1996, česky 2002).

Zhruba před pěti lety se vynořilo téma sexuál­ního zneužívání v dětství – ať už v knize Nizozemky Manon Uphoff Vallen is als vliegen (Padání je jako létání, 2019), nebo u vlámské bestselleristky Griet Op de Beeck (například To nejlepší, co máme, 2017, česky 2019). V posledních letech hraje stále významnější roli genderová tematika, třeba ve svěžím autobiografickém románu Sofie (nyní Tobiho) Lakmaker Geschiedenis van mijn seksualiteit (Historie mé sexuality, 2021) nebo v knihách Mariken Heitman, bioložky, která za svůj druhý román Wormmaan (Červí měsíc, 2021) získala významnou knihkupeckou cenu Libris. Nejúspěšnějším nizozemským nebinárním autorem je však Lucas Rijneveld (ženské jméno Marieke už přestal používat), jehož románový debut S večerem přichází tíseň (2018, česky 2021) v anglickém překladu Michelle Hutchison získal v roce 2020 jako první nizozemský titul Mezinárodní Bookerovu cenu. Česky vyšel i jeho další román Ty moje skvostné zvířátko (2020, česky 2024). Stejně jako pro zmíněné Vlámy Clause, Olieslaegerse a Hertmanse platí i pro Rijnevelda a Heitman, že jejich díla přesahují ryzí realismus.

Kniha století

Mimochodem i loňská Booker Prize měla ni­­zozemskou stopu – mezi šest finalistů se dostala Yael van der Wouden, v Nizozemsku žijící, ale anglicky píšící dcera nizozemského otce a izraelské matky, s románem The Safekeep (Útočiště, 2024), který připomíná poválečnou křivdu, jíž se dopustili někteří Nizozemci na židovských přeživších, kterým po válce odmítli vrátit byty, nábytek a další majetek vzatý do „úschovy“. V kategorii knih přeložených do angličtiny se loni do užšího výběru dostal román Na co radši nemyslím (2020, česky 2025) od Jente Posthumy, jehož hrdinka se vyrovnává se smrtí svého bratra­-dvojčete. Anglický překlad románu spisovatelky surinamského původu Astrid Roemer Over de gekte van de vrouw (O ženském šílenství, 1982) ze širšího výběru do finále letošní Bookerovy ceny nepostoupil.

Největší literární událostí posledních let je nicméně rozsáhlý, žánrově těžko zařaditelný román Anjet Daanje Píseň o čápu a velbloudovi (2022, česky 2024) [viz recenzi na straně 8]. Nadšené přijetí vyvrcholilo po třech letech od vydání letos v březnu, kdy ho v anketě k Týdnu knihy vyhlásili nejen nizozemští a vlámští literární odborníci, ale i běžní čtenáři za nejlepší nizozemsky psanou knihu nového století. Netrpělivě se čeká na anglický překlad. Ten by měl kvality této dlouho přehlížené autorky ze severní provincie Groningen prověřit i v mezinárodním měřítku.

Specifický nizozemský jev je stále větší podíl angličtiny v běžné komunikaci, což se odráží i v recepci nizozemsky psané literatury. Třetina současných čtenářů ve věkové kategorii 16 až 25 let čte nejraději v angličtině, čtvrtinu prodaných knih tvoří anglicky psané tituly. Když k tomu přičteme rozvoj AI a její uplatnění při tvorbě textů, bude tím zajímavější sledovat, jak se to všechno projeví v nizozemsky psané literatuře v příštích letech.

Autorka je překladatelka a členka redakce iLiteratura.cz.