Kamera sleduje část tenisového kurtu, kde odhodlaně trénuje mladá dívka. Zvuková stopa naznačuje, že odpaluje míčky, ale je vidět, že ve skutečnosti jde o pohyby naprázdno. Jako když boxeři stínují. Už v této zdánlivě nenápadné úvodní scéně snímku Julie mlčí se projevuje specifická atmosféra díla, v němž tiché a poklidné momenty vyvolávají zvláštní neklid a napětí. Debutující režisér Leonardo Van Dijl ukazuje zákulisí vrcholového sportu s úplně jiným záměrem než většina tenisových dramat. Sice tu zazní věta, jež tenis přirovnává k bojovým sportům, ale adrenalin a akce jsou to poslední, co chce film zobrazit.

Drama produkované bratry Dardennovými se soustředí na titulní hrdinku, nejtalentovanější žačku prestižní tenisové školy. Tu nedávno postihla tragédie v podobě sebevraždy místní absolventky. A zdá se, že by to mohlo souviset s toxickým chováním jejího bývalého trenéra Jeremyho, jenž dosud dohlížel také na Juliiny úspěchy. Jeremy je dočasně suspendován, probíhá vyšetřování, ale také interní mentorská sezení, která mají studentům pomoci tíživou situaci zvládnout. Jenže Julie, jak je zřejmé už z názvu filmu, odmítá o Jeremym mluvit. Zachycení tohoto mlčení je hlavní ambicí díla a také tím, co z něho činí tak silný počin.

Stále sama

Ve snímku Borg/McEnroe (2017), vyprávějícím o slavném souboji švédské tenisové ikony s dvacetiletým frajírkem z Ameriky ve finále Wimbledonu, se vyskytuje scéna, kdy Björn Borg vejde do prázdné kavárny a náhle nevypadá jako slavná hvězda, ale jako lehce ztracený člověk, který působí dojmem, že je na světě úplně sám. Právě podobné všední chvilky, v nichž jsme mohli nahlédnout do komplikovaného nitra obou sportovních veličin, byly na tomto nezvyklém dramatu nejpozoruhodnější – jakkoli většině diváků nejspíš utkvěl v paměti především závěrečný bravurně nasnímaný a sestříhaný souboj na kurtu. A právě na zachycení vnitřní samoty protagonistky se soustředí i Leonardo Van Dijl. Ať už je Julie na kurtu, ve svém pokoji, doma s rodiči či se spolužáky, působí odtrženě od svého okolí.

Tvůrci nikdy plně neodhalují, co konkrétně se mezi Julií a trenérem Jeremym stalo. Ani se nesnaží odpovědět na to, proč Julie mlčí. Hrdinku představují jako vnitřně pochroumanou, ale zároveň silnou a samostatnou bytost. Snímek nechce být pouhou obžalobou toxického prostředí vrcholového tenisu. Spíše se pokouší – bez návodných dialogů či vypravěčských zkratek – zachytit, co se odehrává v duši dospívající protagonistky, které všichni opakují, že je nejlepší.

Všudypřítomný trenér

Film stojí na nenápadných, všedních dialozích a na mnoha mlčenlivých scénách, kdy má dospívající protagonistka čas být sama se sebou a divák může pozorovat protichůdné pocity, které toto těžké životní období doprovázejí. Přitom se autorům daří vyvolávat otázky, co se vlastně na plátně děje. Jde vedení školy o blaho a duševní vyrovnanost studentů, nebo se hlavně snaží předejít skandálu? Odmítá Julie přístup nového trenéra, který se pokouší na jejích pohybech demonstrovat správné podání, proto, že nechce být protežovaná a vyloučená z kolektivu, nebo se bojí, že by mohla dopadnout jako její předchůdkyně? Z podobných mnohoznačností vyrůstá zneklidňující portrét dospívání, tedy období, kdy se cítí vyloučení ze světa i průměrní jedinci, natožpak hrdinka „odsouzená“ k samotě svým nadáním i odhodláním prosadit se v nelítostném sportovním odvětví.

Julie mlčí nikdy nerelativizuje zachycené nebo jen naznačené činy či zločiny, pouze nehovoří o jejich konkrétní podobě. Leonardo Van Dijl tak nechá Jeremyho do vyprávění vstoupit jen několikrát, většinou navíc pouze hlasem či skrze textové zprávy. Přesto jako by byl všudypřítomný. Julie naslouchá jeho radám na dálku, ale tvůrci nedořeknou, nakolik si je bere k srdci a nakolik se jen potřebuje zbavit závislosti na člověku, který pro ni byl extrémně důležitý.

Bez jediné výměny

Většina tenisových dramat se pokouší co nejefektněji prodat přestřelky na kurtu. I poměrně intimně pojatý životopisný snímek Borg/McEnroe vrcholí půlhodinou, kdy se sportovní utkání mění takřka v thriller. Luca Guada­gnino v Rivalech (Challengers, 2024) vyobrazuje tenisový zápas jako živelnou, silně estetizovanou, až sexualizovanou událost. Julie mlčí jakékoli potenciálně vzrušující sportovní okamžiky vynechává. Jedinkrát tu neuvidíme tenisovou výměnu, sledujeme jen hrdinku a její rozpoložení. Scény natočené na klasický 35mm materiál za přirozeného světla často redukují protagonistku jen na siluetu. Ale Van Dijl není chladný analytický pozorovatel typu Michaela Hanekeho a i díky debutující herečce a zkušené tenistce Tesse Van den Broeck se mu daří dostat na plátno tlumené, ale podstatné emoce. Držením těla, výrazem či pohyby Julie evokuje pocit, že je – přinejmenším obrazně – na míle daleko od svého okolí. Není v tom však namyšlenost budoucí hvězdy. Julie je křehká, ale také rozhodná; nezapadá do škatulky „hvězdy“, ale ani „oběti“. Tím, že si vybírá, komu a na co odpoví, nutí ostatní k upřímnosti a „odhalení karet“.

Už samotný záměr vykreslit výjimečnou hrdinku skromnými filmařskými prostředky, dělá z Julie mlčí jeden z nejpozoruhodnějších debutů poslední doby. Divák nemusí sledovat drama sportovního klání, aby pocítil zranitelnost těch, kdo se pokoušejí o profesionální sportovní kariéru. A stejně tak nepotřebuje procedurální zkoumání sexuálních deliktů k tomu, aby se mohl zamyslet nad temným zákulisím vrcholového sportu.

Snímek sympatický především svou neokázalostí a odvahou mlčet tam, kde jiní mají potřebu mluvit, jistě nedosahuje kvalit vrcholných počinů bratří Dardennových, kteří ho spoluprodukovali. Jejich pojetí filmového realismu je rafinovanější a stojí na postavách, které jsou nejen mnohoznačné, ale většinou také eticky problematické, nemají automaticky sympatie publika. Přesto spolu s hrdiny prožívá volby, které nemají žádné správné řešení. Julie mlčí spoléhá hlavně na naši schopnost číst mezi řádky. Ale činí tak s citem a neobyčejnou jistotou.