Kamera v detailu hledí na slepičí kloaku, z níž se právě vynořuje vejce. Tento nečekaně emotivní záběr, jímž začíná novinka maďarského režiséra Györgye Pálfiho Slepice, je nicméně povědomý. Už filmařův debut Škyt (Huk­kle, 2002) se odvíjel od úvodního pohledu na šupinaté tělo zmije. Pálfiho groteskní obraz jedné vesnice – vykreslený v rytmu škytání místního staříka – obsahoval řadu scén natáčených z jiné než lidské perspektivy. Nyní se Pálfi rozhodl natočit celý snímek očima nosnice leghornky, které se podařilo uprchnout z drůbežího velkochovu.

Očima zvěře

Filmy vyprávěné z nelidské perspektivy ne­­jsou v posledních letech na festivalovém okru­­hu vzácností. Viktor Kossakovskij v černobílém snímku Gunda (2020) sledoval stejnojmennou prasnici s potomstvem, jednonohou slepici či stádo krav. Trpělivě, beze slov a – pomineme­-li jeden záběr na kola jedoucího traktoru – bez lidské přítomnosti. Režisérka Andrea Arnold ve svém prvním dokumentu Kráva (Cow, 2021) v podobném duchu sledovala dobytek na mléčné farmě. Obě díla rezignují na snahu běžných přírodopisných dokumentů vyprávět příběh, jde o čistě observační počiny, které lze snadno vnímat jako specifický druh sociálního realismu. Jen se tentokrát netýká lidí. Stejně jako se Arnold pokoušela dát hlas a důstojnost svým lidským aktérům v hrané tvorbě, nyní dává veškerý prostor zvěři a vtahuje publikum do přímé konfrontace s pobytem v těsné blízkosti jiného živočišného druhu.

Mnohem expresivnější je Jerzy Skolimowski ve svém podobenství Íá (Eo, 2022), které skládá poctu snímku A co dále, Baltazare (Au hasard Balthazar, 1966) Roberta Bressona a sleduje útrapy jednoho oslíka v lidském světě. Hrdina, který byl propuštěn z cirkusu díky novým zákonům na ochranu zvířat, putuje od jednoho pána k druhému a podobně jako Bressonův předobraz klade publiku otázky, nakolik je jen pozorovatelem lidského dění a nakolik do něj sami máme tendenci vkládat lidské vlastnosti.

Lidství v druhém plánu

Pálfi ve Slepici nachází pozoruhodný způsob, jak se pohybovat na pomezí zmíněných metod, jak stát na hraně mezi čistou observací a žánrovým podobenstvím. Jeho novinka je bajka, černá komedie i mrazivá tragédie, a všechny tyto polohy nabývají jedinečné podoby právě proto, že vše sledujeme čistě optikou zvířete, které je „naprogramované“ na fungování v jasném režimu, jejž lze vyjádřit několika imperativy: zobat, klovat, krmit, chránit, přežít.

Protagonisté předchozích zmíněných filmů vždy vybízeli publikum i samotné tvůrce k různým druhům antropomorfizace. Už Bresson uvažoval o svém oslovi jako o dokonalém herci, který přesně odpovídal jeho minimalistickému pojetí filmového herectví, v němž byli aktéři jen stoickými modely, opakem herectví divadelního. Odvážnějších příměrů se pak dostalo Gundě, která byla titulována „Meryl Streep mezi prasaty“. Nutkání používat lidskou optiku při sledování děl, jejichž hlavní kvalitou je její absence, jen podtrhuje fakt, že je těžké najít adekvátní slovník při jejich interpretaci. Takový, jenž jejich protagonistům nepřisuzuje lidské vlastnosti, ale zároveň je neredukuje na zdroj zemědělských produktů.

Slepice je mlčenlivé dílo, které mísí nezúčasněnou observaci s drobnými vpády různých žánrů. Zprvu sleduje dění ve velkochovu, kde Pálfi díky své pečlivé práci se střihem a rytmem vykresluje syrovou realitu mechanizace „výrobních procesů“. Zároveň však ukazuje, kterak je dospívající hrdinka vystavená prvnímu útlaku od dalších nosnic kvůli své černé barvě peří. I poté, co se jí podaří uniknout, zůstává nadále tvorem poháněným pudy a instinkty, který se vizuálně zas tolik neliší od mechanických úkonů strojů, jež s vejci či kuřaty manipulovaly v průmyslovém závodu. Pálfimu se daří učinit ze své slípky hrdinku, která poutá veškerou naši pozornost, ale zároveň je to nezúčastněný „mechanický strojek“, jenž ze své přízemní perspektivy sleduje lidské dění, které tu a tam, v druhém či třetím plánu proniká na scénu.

Zobající automaton

Na rozdíl od dokumentů je však pochopitelně u Pálfiho observační optika iluzí. Samotnou protagonistku jeho snímku ztvárnilo osm různých leghornek – každá měla schopnosti na různé typy scén a zvládla natáčet po dobu maximálně třiceti minut. To vyžadovalo mimo jiné značnou trpělivost. Snímek je tak navzdory zvolené optice nahodile pobíhajícího tvora poměrně sevřeným, pečlivě vystavěným dramatem, které sleduje pouť titulní hrdinky z velkochovu do odlehlé řecké taverny, a je nejen univerzálním podobenstvím o lidské krutosti, ale také současným společenským komentářem. Pálfimu ostatně nebylo umožněno natáčet v Maďarsku právě kvůli obavám, že by jeho alegorie mohla být kritikou tamního společenského uspořádání.

Pálfi ve svých filmech, z nichž asi nejznámější je Taxidermia (2006), vždy pracoval se silnou stylizací a velmi často také nahlížel na soužití lidí a zvířat. I tady vede diváky k určitým výkladům chování kvokající hrdinky vhodnou volbou písně a dalšími formálními prvky – ví, kdy a do čeho nechat slípku či její potomky klovat, aby se černá komedie proměnila v mnohem mrazivější žánrovou polohu. Jeho dílo hledá paralely mezi tím, jak jsou lidé schopni být krutí ke zvířatům, ale i sami k sobě, což není originální téma, ale vyznívá s novou intenzitou právě proto, že z lidského konání tu vidíme jen střípky. Slepice se i tak mezi řádky – či spíše mezi hřady – dovede dotknout třeba otázek spojených s migrací či pašováním lidí.

Jedná se zároveň také o zdařilou situační komedii, která se překlápí v tragické podobenství; je to vtahující a v jádru velmi divácké dílo, v němž nechybí ani vražda. Přesto nejde jen o povedenou hříčku nebo velkou režijní výzvu. Pálfi nás neustále nutí přemítat nad tím, co sledujeme a z jaké perspektivy se na děj máme dívat, nikdy nezůstává u jednoduchých dichotomií.

Autor vždy vyprávěl jednoduché, univerzální, místy až archetypální příběhy. Avšak způsob vyprávění a zvolená forma věci komplikovaly. Třeba jeho snímek Final Cut: Dámy a pánové (Final Cut: Hölgyeim és uraim, 2022) byl klasickou milostnou historkou, ovšem sestavenou z několika stovek různých filmů, což vedlo mimo jiné k nečekaným kontextům, ale také k náhlým změnám nálad, ke zvláštní směsi radosti a diváckého diskomfortu. Slepice je pozoruhodný počin právě proto, že díky svým nečekaným vypravěčským a formálním zákrutám nutí k hledání nových vymezení tradičních žánrů komedie, tragédie či bajky. Ale také k novému vymezení, jakou optikou se na svět díváme my lidé. Potměšilý, leč také notně jízlivý snímek sugeruje, že onen bezohledný zobající automaton je nakonec takový hrdina, jakého si coby lidstvo zasloužíme. Možná právě proto, jak se nám podobá.