Začínající autoři to nemají jednoduché nikde na světě. Stejně jako u nás je jedním z problémů nizozemského knižního trhu přesycenost, a tak se debutanti, byť talentovaní, prosazují jen s obtížemi. Přesto se každoročně objeví jména, která rozčeří literární vody, a některá z nich nakonec proniknou i k zahraničním čtenářům.

Češi mají díky neúnavné práci několika překladatelek a překladatelů dlouhodobě možnost poznávat nizozemsky psanou literaturu v poměrně širokém rozsahu. Ačkoliv se o ní nemluví tolik jako třeba o literatuře severské, tuzemské publikum se s nizozemskými tituly setkává pravidelně. Nutno říct, že velkou zásluhu na tom mají i Nizozemský a Vlámský literární fond, které překlady finančně podporují. Na pultech našich knihkupectví tak vedle zavedených autorů, jako jsou Nizozemci Harry Mulisch a Arnon Grunberg nebo vlámský spisovatel Dimitri Verhulst, přibývají i méně známé, zato velmi výrazné hlasy – často ženské.

Ženská jména

Zatímco v Česku se o „vlně autorek“ mluví zhruba poslední dekádu, v nizozemské literatuře se tento trend začal projevovat o poznání dřív. Průkopnicí byla Hella S. Haasse, která se již stačila zařadit mezi klasiky. Ve druhé polovině 20. století se pak prosadilo několik výrazných feministických autorek. U nás se ovšem před rokem 1989 z nizozemštiny překládali téměř výhradně mužští autoři. Díla psaná ženami k nám pronikala pouze v rámci dětské literatury – nejčastěji šlo o knihy Miep Diekmann a Annie M. G. Schmidt. I se zmíněnou Hellou S. Haasse se čeští čtenáři měli možnost seznámit až v novém tisíciletí – Páni čajových plantáží (1992) vyšly v překladu Petry Schürové v roce 2003, autorčina nejslavnější novela Černé jezero (1948) v překladu Magdy de Bruin Hüblové dokonce až v roce 2014.

Nicméně v posledních pětatřiceti letech se trend postupně obrací a ženská jména už na obálkách knih přeložených z nizozemštiny figurují minimálně ve stejném počtu jako ta mužská. Ze současných zavedených autorek jmenujme alespoň jednu z těch posledně vydaných – Anjet Daanje. Psát začala už na přelomu tisíciletí, ale větší pozornosti se jí dostává až v posledních letech. Její román Píseň o čápu a velbloudovi (2022, česky 2024) [viz recenzi na straně 8] se stal senzací, dokonce byl zvolen nejlepší knihou 21. století a autorka obdržela prestižní cenu Constantijna Huygense za celoživotní dílo.

V příštím roce se pak k české čtenářské obci dostane dílo Maartje Wortel, která je v Nizozemsku známá tím, že originálním stylem plným suchého humoru nastavuje nekompromisní zrcadlo tamní společnosti, jež zavírá oči před globálními problémy. V češtině má vyjít její poslední román Camping (Kemp, 2024).

Nadšená kritika

Máme štěstí, že stále více nakladatelů odvážně sahá i po debutantkách. Témata mladých autorek totiž odrážejí problémy současné mladé generace. Často je to téma identity, ať už kulturní, nebo sexuální. A stejně jako u nás je i v Nizozemsku velmi populární autofikce. Pro nizozemské autory a autorky ostatně vždy platilo, že jsou poměrně odvážní a nebojí se otevírat nejrůznější tabu. Asi nejvýraznějším zástupcem mladé generace je Lucas Rijneveld. Debutoval ještě jako žena pod jménem Marieke Lucas Rijneveld a za svou prozaickou prvotinu S večerem přichází tíseň (2018, česky 2021), již do češtiny přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, získal Mezinárodní Bookerovu cenu. O románu Ty moje skvostné zvířátko (2020, česky 2024) se odborná kritika vyjadřovala v superlativech. Rijneveldův styl je neotřelý a syrový, zároveň však poutavý. V obou knihách se autor dotýká tématu pohlavního zneužívání – v prvním případě z pohledu oběti, v druhém perspektivou pachatele.

Loni do užší nominace na Bookerovu cenu pronikly hned dvě nizozemské autorky: anglicky píšící Yael van der Wouden a Jente Posthuma, jejíž román Na co radši nemyslím (2021) vyšel nedávno v českém překladu.

Velkým úspěchem bylo zvláštní uznání v rámci Ceny Evropské unie za literaturu pro Sholeh Rezazadeh. Básnířka a prozaička íránského původu je pozoruhodná tím, že do Nizozemska přišla v roce 2015 bez znalosti nizozemštiny a již v roce 2021 zde debutovala oceňovaným románem De hemel is altijd paars (Nebe je pořád fialové), v němž reflektuje kulturní rozdíly, s nimiž se po příchodu do nové vlasti musela potýkat. Rezazadeh, stejně jako řada dalších autorů a autorek se zahraničním původem, vnáší do místní literatury poetiku a jazykovou bohatost, která se vymyká tradičně úspornému stylu.

Význam literárních cen

Jak je patrné, literární ocenění hrají velkou roli – často jde totiž o jediný způsob, jímž si i méně známí autoři a autorky mohou získat pozornost zahraničních nakladatelů. Ještě důležitější jsou však samotní překladatelé, kteří často působí jako neoficiál­ní literární agenti. Tohoto principu se drží i mezinárodní projekt CELA, který propojuje mladé autory a autorky s překladatelkami či překladateli z jedenácti evropských zemí. Českou stranu koordinuje České literární centrum a do světa už vyslalo například Lucii Faulerovou nebo Annu Beatu Háblovou. Naopak z nizozemských účastnic se český čtenář měl doposud možnost seznámit pouze s Lisou Weedou – její úspěšný román Aleksandra (2021, česky 2022), inspirovaný příběhem autorčiny ukrajinské babičky, vydalo v překladu Blanky Konečné nakladatelství Garamond. Třetí ročník projektu je v plném proudu od loňského roku a kromě Petera Wu, který se věnuje tématu čínských Nizozemců, zastupují Nizozemsko také Corinne Heyrman a Hanan Faour – mladé autorky, o nichž ještě nejspíš uslyšíme.

Začít s literaturou však můžete v každém věku. Své o tom ví nizozemská novinářka a kunsthistorička Sacha Bronwasser, která svůj první román vydala až po padesátce. Její druhá kniha Luister (Poslouchej, 2023), zasazená do Paříže osmdesátých let, letos v létě zamíří i k českým čtenářům (na jejím překladu pracuje již zmíněná Veronika ter Harmsel Havlíková).

Zda nizozemští autoři a autorky v českém prostředí prorazí i bez velkého jména a prestižního ocenění, přitom závisí na aktivitě překladatelů a odvaze nakladatelů, především však na zájmu čtenářstva. Zkuste po některé ze zmíněných knih sáhnout. Jistě vás nezklame.

Autorka je překladatelka.