Herečka a herec balancují na prkně položeném přes dvě bedny, rozpačitě se seznamují, každé natažení ruky je pro ně nebezpečné. Za chvíli se k nim připojí herečka v pláštěnce a konstatuje, že je dobře, že konečně prší, příroda to potřebuje. Jinak ale z celé scény čiší bezmoc a očekávání blížícího se konce. Představení BLAHObytí v Divadle na cucky ovšem teprve začíná.

Přecitlivělé figurky

Důvody k ukončení života skokem z mostku osvětlují postavy Majky (Táňa Malíková), Rózy (Andrea Uhlík Berecková) a Pavla (Matěj Šumbera) ve třech poetických monodramatech. Přestože jsou jejich problémy vážné, v kontextu obvyklých důvodů, proč lidé páchají sebevraždy, postavy přece jen působí jako trochu přecitlivělé figurky, jakkoli to vzhledem k tématům šikany, krize mužské identity a environmentálního žalu může znít krutě. Trojice potenciálních sebevrahů každopádně nahrává stereotypnímu vidění mileniálů či generace Z jako sněhových vloček.

Jednotlivé příběhy jsou však nápaditě zrežírované a zahrané s pochopením pro postavy. Dlouhodobou šikanu na pracovišti v příběhu Majky zpřítomňuje vedle permanentního napětí čišícího z hereččina obličeje i práce se scénografií. Malíková navléká síť na dřevěnou konstrukci ve tvaru kvádru, zatímco její trýznitelka Uhlík Berecková ji nemilosrdně strhává (může to být metafora nikam nevedoucí práce v korporátu). Místo pozvání na kávu vylije své kolegyni obsah kelímku na hlavu a před schůzkou s šéfem jí „zapomene“ říct, že má přinést vytištěné prodejní výsledky. Ředitel, který zůstane – jako pověstná „neviditelná ruka trhu“ – skrytý za přivřenými dveřmi a z nějž vidíme jen pohupující se nohu, ovšem přítomnost šikany ve firmě striktně odmítne a Majku z práce vyhodí.

Matěj Šumbera ve svém téměř standupovém monologu plném zoufalství i sebeironie řeší, jak naplnit maskulinní předobrazy, až sklouzne k nebezpečným misogynním názorům. Citlivá Róza sice po babičce zdědila dům se zahradou, trpí ale úzkostmi způsobenými environmentálním žalem a středobodem jejího života se stávají informace o tání ledovců a spotřebě ropy. Energii (respektive kyslík za pomoci dýchací masky) čerpá z akvária s živými rostlinami. Ty zde slouží jako symbol přírody, jež může být ve chvílích stresu útočištěm.

Prkotiny a stereotypy

Všechny tyto problémy nicméně nahlížíme pouze očima postav, které jsou v nich ponořeny bez jakéhokoliv nadhledu. Ten bohužel až na pár míst nevytváří ani režie. Absence různých perspektiv tak vede k zúženému podání témat, jež ve výsledku potvrzuje stereotypy: lidé s environmentálním žalem se jen trápí, ale pro zlepšení světa nedělají nic; šikanovaní jsou slaboši, jimž druzí závidí (třeba výkonnost); vztahové nesnáze mužů pramení z toho, že si nevěří. Vyvstává tak neodbytná otázka, zda bylo záměrem tvůrčího týmu předvést, že jsou trápení mileniálů malicherná, anebo naopak vyvolat soucit a poukázat na palčivost zmíněných problémů. Ačkoliv sama takový názor nesdílím, představení ve mně vyvolalo dojem, že v době blahobytu máme tendenci řešit „prkotiny“ až příliš radikálně.

Autorka je redaktorka časopisu Svět a divadlo.