První poslech nového alba Gwenno Saunders může být matoucí. Zasněný, dreampopový zvuk, upomínající na Cocteau Twins a další projekty, které v osmdesátých letech vycházely na britském labelu 4AD, může – v duchu názvu desky – evokovat útěk do jakéhosi ideálního světa. V případě Gwenno je ovšem utopie spíše „ne­-místem“, jež nelze realizovat v žádném konkrétním časoprostoru. Hledání „jiného světa“ na pomezí neexistence je s tvorbou velšské hudebnice spojeno dlouhodobě. Připomeňme, že většinu písní své předchozí desky Tresor (2022) zpěvačka nazpívala v kornštině, dnes už téměř zaniklém keltském jazyce. Problém, k němuž zde Gwenno odkazuje, by mohl být formulován následovně: pokud chceme mluvit o politických tématech, musíme najít řeč, kterou by je bylo možné reflektovat. Běžně užívané jazyky, typicky angličtina, jsou už natolik opotřebované, že nedokážou reprezentovat pocity, které zakoušíme. Aktuální nahrávka nicméně nabízí o něco pozitivnější pohled: naznačuje, že pokud se na chvíli vzdálíme realitě, osvobodíme se i od bariér, jež nám brání naši zkušenost adekvátně reflektovat. Utopie, jak ji Gwenno předkládá na svém čtvrtém albu, je především intimním prostorem, kde se můžeme setkat sami se sebou. V tomto „původním vnitřku“ pak písně dovedou působivým způsobem promlouvat o důležitých (a v důsledku politických) tématech, jako je vztah k vlastní historii, sebeurčení nebo mateřství, aniž by sklouzávaly ke sloganům či deklaracím.

Gwenno: Utopia. LP, Heavenly 2025