Mezi charakteristické rysy helénismu patřila skutečnost, že filosofické uvažování bylo posuzováno jako praktický instrument s potenciálem pomoct lidem vést lepší život. Třeba Epikuros nabídl argumenty k překonání strachu ze smrti, Seneca zase ukazoval, jak překonat frustraci a zlobu. Tento způsob uvažování soudobá filosofie téměř opustila. Filosofové obvykle píší pro své akademické kolegy a praktické životní příručky přenechali náboženským myslitelům, psychologům či autorům self­-help literatury.

Kniha izraelského myslitele Idda Landaua Hledání smyslu v nedokonalém světě (Finding Meaning in an Imperfect World, 2017) je osvěžující výjimkou z tohoto pravidla. Hlavním cílem díla je zpochybnění předpokladů a argumentů, které vedou člověka k závěru, že život není smysluplný. Zatímco většina nedávných filosofických prací o smysluplnosti života je velmi teoretická, Landauova kniha je přístupná každému, kdo má starost o hodnotu svého života.

Věc míry

Na jednom z Landauových úvodních seminářů jeden ze studentů filosofovi naznačil, že téma, které řeší, je bezpředmětné, protože život postrádá jakýkoliv smysl. Následovala diskuse, během níž se Landauovi podařilo přimět studenta jeho stanovisko dál promýšlet. A právě toto střetnutí ho přivedlo k myšlence, že filosofické diskuse o smyslu života by i dnes mohly být užitečné.

Landau vyjasňuje, co vlastně spojením „­smysl života“ míní. Ke smyslu existují dva přístupy: jednak interpretativně­-explanatorní (Jaký je smysl tohoto díla?), jednak evaluační (Toto dílo pro mne mnoho znamená). Vysvětluje, že starost o smysl života je spíše otázkou hodnoty našich životů než předmětem porozumění a pochopení – aspekty hodnoty spočívají například v začlenění se do života v kapitalistické modernitě. Předkládá pak až právní hypotézu, že smysluplný život je ten, ve kterém je dostatečný počet aspektů hodnoty, kdežto život beze smyslu je takový, v němž naopak tyto aspekty chybějí. Smysl je tedy věcí míry a mění se v čase – některé aspekty života mohou být smysluplné, i když jim nechceme věnovat veškerý čas.

Velká část Landauovy knihy představuje systematickou analýzu následujících premis, které často vedou k závěru, že lidský život nemá smysl: Většina z nás nedokáže dosáhnout virtuozity nebo výjimečných úspěchů. Všichni nakonec přestaneme existovat. Cokoliv děláme, je zanedbatelné, jakmile na to nahlížíme z kosmické perspektivy. Nemáme svobodnou vůli a mnohé z našich životů je určeno slepou náhodou. Nic nevíme s jistotou. Nic nemůže být objektivně pravdivé nebo nezpochybnitelně hodnotné. Život je plný utrpení. Na světě je spousta zla… Při uvažování o těchto tvrzeních Landau používá dvousměrnou strategii: nejdřív zpochybňuje jejich pravdivost; poté tvrdí, že i když mohou být pravdivé, mohou být zároveň kompatibilní se smysluplnými životy. Nedokonalost našeho světa totiž nepodkopává veškerý smysl našich životů. Jinak řečeno, pro většinu z nás je možné žít smysluplný život ve světě, který není dokonalý.

Cestou deliberace

Po vysvětlení toho, proč lidé podhodnocují smysl svého života, následuje nejpraktičtější část knihy. Landau se v ní zaměřuje na dvě strategie, jak zvýšit smysl našich životů: „identifikaci“ a „rozpoznání“. Identifikace je proces, kterým člověk objevuje, co je (nebo by mohlo být) smysluplné. Takovou deliberaci, tedy nikdy neutuchající hledání smysluplnosti života a světa, velmi usnadňuje užitečný seznam otázek, které umožňují odstup a adopci impulsů, jež radikálně revidují nejen životy jednotlivců, ale i celé společnosti v její komplexitě a rozmanitosti. Rozpoznání je pak věcí nacházení emočního smyslu našich životů. Zdroje smyslu je možné rozpoznat i bez plného „tušení“ nebo „cítění“ smysluplnosti. Rozpoznání smyslu znamená překonání znecitlivění ke smyslu – a Landau předkládá několik nápadů, jak toho dosáhnout.

Popisuje například, jak otec na pohřbu svého předčasně zemřelého syna dal najevo vděčnost za čas, který spolu strávili. Právě náš potenciál rozpoznat smysluplnost minulých věcí je důvodem odmítnutí myšlenky, že by se člověk měl snažit žít v přítomnosti. Následně Landau probírá naši tendenci „estetizovat“ své zážitky z návštěvy muzea. Také estetizace naší zkušenosti nám totiž pomáhá nacházet smysl lidského bytí a existence. Podle autora můžeme tento přístup „exportovat“ do světa kolem nás, a rozvíjet tak svoji citlivost ke kráse i dalším hodnotám v našich životech.

Dalším předmětem Landauovy diskuse je soutěživost a nesouměřitelnost hodnot. Zde analyzuje mýtus o Sisyfovi jakožto metaforu našich životů. Za zmínku stojí také jeho reakce na Epikura či Lucretia nebo autorovo tvrzení, že smysl je možný pouze při absenci náboženských hodnot. Landauův výklad o existencialistických tématech je pozoruhodný, nutno ovšem podotknout, že jeho propozice o smyslu života jsou nezřídka vágní – minimálně z hlediska filosofických standardů. Možná je to ovšem dáno snahou oslovit co nejširší publikum.

Časová autonomie

Landauova propozice, že smysl je věcí hodnoty, provokuje k množství otázek. Součástí našich životů totiž pravděpodobně může být řada hodnotných věcí, a přesto jako by život samotný postrádal smysl. Ten často nalézáme až v jeho (kolektivním) přesahu. Pokud náš příbuzný například získá Nobelovu cenu míru, může to vnést do našeho života pocit velké hodnoty. Aby se tak ale stalo, musíme nejprve přijít s vlastním podílem na tomto úspěchu, třeba v podobě podpory jeho práce. Podobně se zdá být intuitivně pravdivé, že některé způsoby, jak spojit hodnotu s životem jednotlivce, generují více smyslu než jiné.

Jedním z témat, která v knize nejsou explicitně reflektována, je čas. Landau víceméně opomíjí fenomén „sociálního zrychlení“ a jeho nekompatibilitu s ustavováním smysluplnosti života v nedokonalém světě. Taková smysluplnost si totiž žádá nepřerušovanou temporalitu a pravidelný rytmus, který ovšem (například podle sociologa Hartmuta Rosy) mizí. Řešením přitom není zpomalení modernity v podobě hnutí, jako je například Slow Food nebo Slow Academy/Scholarship. Ve frenetické, hyperproduktivní době bychom spíše měli hledat jakousi časovou autonomii, díky níž zůstane zachována možnost rychlosti i pomalosti.

Autor je sociolog.