„Ležel jsem v kajutě, když se najednou všechno zatřáslo. Udivilo mě to, protože předtím bylo moře klidné. Dveře od kajuty se otevřely a po chodbě běžel takový tlustý Američan, co s námi byl na plošině. Měl v puse doutník a křičel: ‚Oil! Oil!‘ Vyběhl jsem na palubu a uviděl na hladině obří plamen. A tak to všechno začalo…“

Z filmu My, kteří jsme prodali zemi

Je mnoho možností, jak vyprávět příběh. Někteří věří, že příběhy mohou měnit svět, možná ho dokonce zachránit před současnými krizemi. Jiní nemohou všudypřítomnému marketingovému storytellingu přijít na jméno. Ať už se ale přikláníte na jakoukoli stranu, nelze popřít, že naše představy o světě jsou formovány velkými vyprávěními. I na počátku tohoto textu stál příběh, který se zdál nejprve úplně jasný – stačilo ho jen zaznamenat. Ale čím víc jsem se do něj zaplétala, tím víc jsem zjišťoveala, že jsem nakonec v úplně jiném vyprávění, než jsem si představovala, a o kterém se mimo Norsko takřka nemluví. Tedy příběh, v němž „světový lídr v boji proti klimatické změně“ ve skutečnosti v mnoha případech prosazuje zisk před udržitelností a „zelená“ politika je jen zástěrkou pro další exploataci a vytěžování.

Ropné dobrodružství

V polovině minulého století docházelo v celém Severním moři k intenzivním průzkumům možných ropných nalezišť. Od počátku šedesátých let sílily snahy mezinárodních společností získat povolení k těžbě také v norských vodách, ačkoli norští vědci byli ohledně možného výskytu ropy poměrně skeptičtí. V roce 1963 nicméně sociálnědemokratická vláda Einara Gerhardsena vyhlásila svrchovanost nad norským kontinentálním šelfem. Bylo uzákoněno, že stát vlastní všechny jeho přírodní zdroje a že pouze král, respektive parlament může udělovat licence na průzkum a těžbu. První průzkumy nebyly úspěšné, v roce 1969 však začali těžaři vrtat na ropném poli Ekofisk jihozápadně od Stavangeru – a uspěli. Tím začalo „norské ropné dobrodružství”, jak se doslova píše na webu norské vlády.

Rozhodnutím Gerhardsenova kabinetu bylo zajištěno, že jen malá část zisků z těžby ropy putovala soukromým společnostem, většina naopak zůstávala norskému státu. I to bylo jedním z klíčových faktorů, jež vedly k výraznému ekonomickému růstu a vybudování silného sociálního státu, což učinilo z Norska jednu z nejbohatších zemí světa. Záhy po objevení ropy byla založena státní společnost Statoil a byl ustanoven princip padesátiprocentní účasti státu na každé těžební licenci. Později se regule upravily tak, aby parlament mohl nastavit podíl státní účasti podle okolností. Udělování koncesí, a tím tedy i možné rozšiřování nebo zpomalování těžby nyní záleží na rozhodnutích konkrétních vlád. Každopádně zisky z těžby plynoucí do státní kasy byly a jsou bezprecedentní. Výnosy začal stát reinvestovat do Norského vládního penzijního fondu (Statens pensjonsfond), který je technicky rozdělený na dva podfondy, přičemž větší z nich, Zahraniční vládní fond (Statens pensjonsfond Utland), na svých stránkách uvádí, že spravuje těžko představitelnou částku 21 014 mi­­­liard norských korun, což je v přepočtu zhruba 43,57 bilionů korun českých.

Oficiální hledisko je tak jednoznačné: „Ropné aktivity významně přispěly k hospodářskému růstu Norska a k financování norského sociál­­ního státu,“ stojí na vládním webu zvýrazněno dokonce několikrát. Spolu s tím, kolik ropný a navazující zpracovatelský průmysl zaměstnávají lidí (v roce 2021 asi dvě stě tisíc z celkových zhruba pěti a půl milionu obyvatel země), vybízí tento narativ k představě, že těžba ropy a zemního plynu jsou pro Norsko takřka nepostradatelné.

Těžba versus klima

Ale to všechno se dá vyprávět trochu jinak. „Norové si myslí, že jsou bohatí díky ropě. Ale ve skutečnosti je to díky socialismu. Kdyby nebyla v šedesátých letech u moci levice, která se rozhodla nepřenechat zisky a naleziště soukromým firmám, dost možná by z toho všeho Norsko nemělo nic,“ prohlašuje rozhodně Alva, studentka architektury, výrazně se angažující také v environmentálním hnutí. Sedíme v domě na břehu fjordu Førde ve vesnici Vevring, v němž mi její matka Anne­-Line Thingnes Førsund, také dlouholetá ekologická aktivistka, poskytla na několik dní azyl. „Levicoví politici se tehdy rozhodli investovat do sociálního státu, a to je ten důvod, proč dnes máme tak vysokou životní úroveň, ne ropa,“ pokračuje přesvědčeně Alva a její matka ji doplňuje: „Lidé si zvykli, že tenhle stav – bezplatné školství, zdravotnictví a další věci – je přirozený. Neuvědomují si, že to všechno může snadno zmizet. A že se za to všechno možná budou muset naučit znovu bojovat!”

Alva ani Anne­-Line nepodporují další možné rozšiřování těžby ropy, o němž se v Norsku opakovaně uvažuje, naopak jsou pro její zpomalování. Pro postupný odklon od ropy je podle některých průzkumů z poslední doby čím dál více obyvatel, i když zatím pravděpodobně ne výrazná většina. Norsko se ovšem dlouhodobě nachází ve schizofrenní situaci. Se vzrůstajícím tlakem na přechod od fosilních k obnovitelným zdrojům se zavázalo maximálně snížit uhlíkovou stopu. Kde je to možné, přechází se na obnovitelnou energii, recyklaci, vyhlašují se bezemisní zóny a podnikají se další razantní kroky, aby Norsko do roku 2030 dosáhlo uhlíkové neutrality. Kupříkladu i českými médii proběhla právě v době, kdy jsem pobývala ve Vevringu, zpráva, že podíl elektromobilů na nových autech činí v Norsku 95 procent.

Ambiciózní cíle si skandinávská země stanovila i na mezinárodním poli, kdy se postavila do čela boje proti klimatické změně. Ministr životního prostředí Bjelland Eriksen před letošní klimatickou konferencí COP30 v Brazílii vydal prohlášení, že Norsko je jedna z mála zemí, jejíž klimatický plán je v souladu s cílem udržet globální oteplování na 1,5 stupně nad předindustriální úrovní. „Norsko bude mít dostatečně silnou pozici na to tlačit na ostatní státy, abychom dostáli cílům Pařížské dohody,“ ­uvedl sebevědomě Eriksen.

Norové však za své úspěchy vděčí do značné míry právě penězům z těžby fosilních paliv, které jim umožňují provádět i finančně náročná klimatická opatření. Ještě problematičtější je ale fakt, že přes veškeré proklamace o potřebném boji proti globálnímu oteplování norský stát i nadále pokračuje v získávání ropy a zemního plynu. Ve hře je přidělování dalších licencí, rozšiřování stávajících nalezišť i otevírání nových. Na pokračující produkci ropy tlačí především pravicové partaje (v čele s Konzervativní stranou), proti ale není ani druhá z velkých stran – sociálnědemokratická Dělnická strana, která argumentuje sociálními ohledy, především zaměstnaností. Právě sociální demokracie zvítězila v nedávných volbách, ale parlamentní většinu mohla utvořit jen s pomocí čtyř menších levicových stran, které jsou pro omezování těžby. Dá se tak očekávat, že další ropná politika bude výsledkem ostrých vyjednávání, ostatně jako tomu bylo u řady předchozích vládních koalic.

Nechceme vaše peníze

Ekologicky problematický ropný průmysl je nejen zdrojem bohatství, ale také cílem odporu, který se s prohlubující klimatickou krizí stupňuje. Jedním z největších případů, jenž budí odpor veřejnosti i aktivistů už od sedmdesátých let, je těžební projekt v blízkosti Lofot, Vesterál a Senje, který by ohrozil zdejší výjimečné přírodní bohatství. Proti těžbě ropy dlouhodobě vystupuje nejstarší norská environmentální organizace Naturvernforbundet (Přátelé Země) s více než 43 000 členy nebo mládežnická organizace Natur og Ungdom (Příroda a mládež), která mimo jiné podala spolu s norskými Greenpeace klimatickou žalobu na norský stát. V tomto soudním sporu sice neuspěli, ale (prozatímního) vítězství dosáhli s ropnou žalobou proti otevření tří nových nalezišť.

Já se ovšem ve Vevringu potkávám s Julií, Fann X a Gro z úplně nového společenství Den Grønne Studentbevegelse (Zelené studentské hnutí), které funguje teprve pár měsíců. „Snažíme se být opravdu nehierarchickým studentským hnutím, ne organizací s jasnou strukturou a placeným členstvím. Chceme být takový deštník pro veškeré studentstvo,“ představuje Julie nový spolek. „Kolem roku 2019 byl velký zájem o klimatické aktivity, spojený třeba s Fridays for Future, ale pak začal trochu upadat a lidé tvrdí, že se studenti o klimatickou změnu zas tak nezajímají. Ale my si myslíme, že to není pravda,“ říkají mi dívky. „Vyrůstali jsme s klimatickou změnou, pro spoustu lidí naší generace je to opravdu velké téma.“

Studenti podle Julie, Fann X a Gro mnohdy nevědí, jak se zapojit, nebo nechtějí působit v nějaké formální organizaci. „Klimatický aktivismus by neměl být především práce, ale hlavně zábava a sociální aktivita, protože to je prostě to, co studenti chtějí – dát si pivo a bavit se. A my jim k tomu chceme poskytnout prostor.“ Zakládají si na tom, že zapojují studenty ze všech stran politického spektra, z různých typů škol a ze všech univerzitních měst, aby z protestních hnutí nevypadávali lidé z ekonomických a technických oborů. Ropné a energetické společnosti mají silné vazby na univerzity, které by Zelené studentské hnutí rádo zpřetrhalo. „Těžaři investují do studentů velké peníze, mají smlouvy s univerzitami, sponzorují studentské organizace, festivaly a akce, hlavně na technických školách,“ popisuje Fann X strategii ropných společností. „Prezentují se jako zelené, moderní firmy nepostradatelné pro společnost, takže se jim daří umisťovat se na prvních příčkách v žebříčku nejatraktivnějších zaměstnavatelů pro norské studentstvo.“

Dívky upozorňují i na greenwashingové strategie těžařských firem, které si mění názvy – neoznačují se už jako ropné, ale jako energetické, a popisují se jako „zelené“, a to třeba jen na základě toho, že pár procent jejich produkce má nějakou souvislost s obnovitelnými zdroji. „Chceme, aby se studenti dokázali postavit těžařům, říct jim: nechceme vaše peníze, nechceme poslouchat, jak jste skvělí, a nechceme s vámi spolupracovat, dokud se nepřestanete snažit o navyšování těžby,“ zní jasný vzkaz od aktivistek nejmladší generace.

„Dokáže si norská společnost představit, že by se těžba ropy výhledově ukončila, a chce to vůbec většina obyvatel?“ nemůžu se nezeptat. „Určitě se řada lidí trochu bojí, že když se přestaneme spoléhat na ropu, tak nám poklesne životní úroveň, i když už dnes máme k dispozici mnoho jiných zdrojů a taky penzijní fond, jehož hodnota narůstá,“ zamýšlejí se Julie, Fann X a Gro. Jsou přesvědčeny, že je to do značné míry mýtus živený těžařskými firmami. Většina norské společnosti je podle Julie přesvědčená o nutnosti boje proti klimatické změně, ví, že těžba fosilních paliv ji urychluje, a byla by pro její omezení, ale obavy, zejména ze ztráty pracovních míst, přetrvávají. „Lidé se pak rádi nechají ukolébávat představou, že naše ropa je díky různým standardům vlastně mnohem zelenější než ropa třeba ze Saúdské Arábie. A teď se k tomu navíc přidaly obavy z Ruska a ze závislosti na jeho zdrojích…“ Norský stát má však podle studentek místo do pátrání po nových nalezištích investovat do zelené tranzice, a to nejen z ekologických, ale i ekonomických důvodů. Evropský trh by totiž měl – vzhledem ke klimatickým cílům – od ropy čím dál více ustupovat. Aspoň teoreticky.

A norské království do zelené přeměny skutečně investuje. Ale právě tady se začíná odkrývat další temná stránka příběhu o severském environmentálním šampionovi. Cesty, jimiž chce dosáhnout bezemisní budoucnosti, jsou totiž ve skutečnosti v mnoha případech ekologicky velmi problematické. Ať už jde o stavbu větrných turbín blízko lidských obydlí a přírodních rezervací, plány na obří datacentra na nejúrodnější půdě nebo o získávání strategických minerálů se všemi externalitami vážícími se k těžbě. Tyto projekty jsou v přímém rozporu s udržitelnou, odpovědnou, ekologickou politikou, kterou se skandinávský stát rád prezentuje.

Ďáblovo hnízdo

„Norsko je nejfalešnější zelená země světa,“ pronese směrem ke mně bratr Anne­-Line, zatímco za okny padá soumrak a krajina v zapadajícím slunci působí ještě neskutečněji než za světla. Fjord Førde vypadá jako reklama na Norsko, jako obrázky dokonalé přírody vygenerované AI, které pak celý svět používá jako tapety na své počítače a telefony. Průzračně modrou lagunu obklopují mohutné hory, jejichž vrcholky jsou teď v říjnu už pokryté sněhem, na zelených březích jsou rozeseté typické skandinávské domky a směrem na západ se na obzoru mezi ostrůvky dá tušit oceán. Je těžko uvěřitelné, že zrovna toto místo by mělo být symbolem norského environmentálního pokrytectví. Obyvatelé Vevringu a celého fjordu přitom už téměř dvě desetiletí musí bojovat o to, aby zdejší příroda zůstala neporušená a mohla zde dál žít nejen bohatá flóra a fauna, ale i oni sami.

Příštího dne mě rodina Anne­-Line vezme na projížďku na člunu. „Támhle to je – ďáblovo hnízdo!“ ukazuje Anne­-Line na horu, jež je hlavním důvodem mého příjezdu. Na jejím vrcholku jezdí kamiony, jedna její část už je odtěžena a na jejím úpatí stojí těsně u vody malá továrna – Engebø projekt společnosti Nordic Mining. Podle těžařů se skutečné bohatství fjordu nachází tady pod zemí, a jsou jím rutil – přírodní oxid titanu – a almandinový granát, vysoce kvalitní a ceněné minerály využívané k výrobě slitin používaných v nejrůznějších průmyslových odvětvích. Podle Nordic Mining (a norských politiků) je mimo jiné právě těžba kvalitních minerálů způsobem, jak dosáhnout zelené tranzice a zajistit konkurenceschopnost Evropy na mezinárodních trzích. Na svém webu se firma označuje za „klimaticky šetrného dodavatele s důrazem na dodržování mezinárodních osvědčených postupů v oblasti ochrany životního prostředí, zdraví a bezpečnosti“. Zpracovatelský závod má být poháněn místní vodní energií a má využívat obnovitelné zdroje. Studie Nordic Mining tvrdí, že projekt Engebø bude mít nejnižší emise skleníkových plynů ze všech producentů titanu na světě.

Tento obraz je ale v přímém rozporu s tím, jak těžbu ve fjordu Førde vidí místní obyvatelé, norští i mezinárodní ekologičtí aktivisté, velká část vědecké obce, organizace turistického ruchu, rybářské svazy, většina široké veřejnosti, v nadsázce řečeno tedy skoro všichni kromě části komunálních a státních politiků (proti jsou zejména představitelé malých levicových, zelených stran). Terčem kritiky je způsob těžby v otevřeném dole, kdy je potřeba odstřelit velkou část skalního masivu, aby se zajistil přístup k minerálům, ačkoli je možné dostat se k nim pomocí vrtů. Zdaleka nejproblematičtější je však plán těžařů ukládat obrovské množství těžebního odpadu přímo do vod fjordu. Mohlo by se jednat až o 170 milionů tun rozemleté horniny obsahující znečišťující látky, mikroplasty a chemikálie. To je možné i proto, že Norsko jako jedna z mála zemí světa povoluje ukládání odpadu z těžby do moře. A pouze Norsko a Papua Nová Guinea povolují nové projekty, které s odpady nakládají tímto způsobem.

Fjord Førde se přitom pyšní jedním z nejbohatších vodních ekosystémů v Norsku vůbec a je výjimečný i v celosvětovém měřítku. Jeho část je dokonce chráněná, protože sem ústí řeky, kde se rozmnožují lososi. Podle ekologů by ukládání odpadu tohle všechno s velkou jistotou narušilo a bohatý (pří)mořský život by mohl nenávratně zmizet. Nordic Mining všechna obvinění odmítá a tvrdí, že dokáže odpad skladovat tak, aby ke znečištění nedošlo. Na mé doplňující otázky zaslané e­-mailem ale firma dosud neodpověděla.

„Moje matka říkala, že nejen zvířata, ale i my jsme na seznamu ohrožených druhů,“ vypráví mi Anne­-Line při projížďce. „Fjord dokázal živit celé generace našich předků. Pokud zemře, nakonec odejdeme i my a zmizí s ním i naše kultura, staleté znalosti o soužití přírody a člověka,“ vysvětluje mi a její soused, na jehož člunu se plavíme, přikyvuje: „Když zabijí fjord, nevím, co budu dělat a kam půjdu. Snažil jsem se najít místo, kam bychom se mohli přestěhovat, ale žádné není jako tohle,“ načež ho Anne­-Line přeruší, aby mi ukázala, kam připlouvají za bohatou potravou každou zimu velryby. „Objeví se vždycky po Vánocích, pozorujeme je z okna obýváku.“

Možnost, že to vše by mohlo být vážně ohroženo jen kvůli nejistému zisku z těžby, která potrvá maximálně pár desetiletí, se přímo na místě jeví ještě neskutečněji. Dvacet let ne­­utuchající boj každopádně pokračuje. Letos na jaře Nordic Mining důl slavnostně otevřelo za přítomnosti členů parlamentu a komunálních a krajských politiků. Během léta a podzimu ale norské environmentální hnutí v čele s Naturvernforbundet a Natur og Ungdom vyhrálo soudní spory o neplatnosti povolení k těžbě spojené s ukládáním odpadu do moře. Ekologové označují rozhodnutí za přelomové a žádají také zneplatnění všech dosavadních povolenek, které firma Nordic Mining obdržela. Soudy a další procesy nicméně budou pokračovat a konečný výsledek je nejistý.

Zelené pokrytectví

„Norsko není žádný environmentální hrdina, je to environmentální pokrytec!“ To byla jedna z prvních vět, kterými mě Anne­-Line ve svém domově přivítala. Taková slova jsem během několikadenního pobytu v severské zemi slyšela z mnoha úst nesčetněkrát. Podobných projektů, jako je ten ve Vevringu, bychom našli v Norsku celou řadu. V den mého příjezdu do Bergenu měl na zdejším filmovém festivalu premiéru dokumentární film režiséra Kierana Kolleho Vi som solgte landet (My, kteří jsme prodali zemi) o ceně, kterou Norsko platí za „zelený“ kapitalismus. Kolle v něm mapuje případ fjordu Førde i několik dalších projektů, které ohrožují nejen život místních komunit, ale také ekologickou a koneckonců i politickou rovnováhu země.

„Pokud stát prosazuje za každou cenu projekty, které ničí životy jeho obyvatel, ti pak stále více ztrácejí důvěru v demokracii,“ vysvětluje mi Kieran Kolle motivace pro natočení svého snímku a dodává, že se vytrácí i víra v jakoukoli ekologickou politiku, protože projekty ničící přírodu jsou zároveň prezentovány jako „zelené, čisté a udržitelné“. „Lidé začínají být naštvaní, protože ten rozpor samozřejmě vnímají. A kam taková nedůvěra ve stát a v systém vede, vidíme už dnes na mnoha místech Evropy nebo ve Spojených státech.“ Globální ztrátu důvěry v demokratické procesy navíc podporuje fakt, že zisky plynou takřka vždy nejen mimo místní společenství, ale i mimo národní státy. Tentokrát se exploatace, kterou známe už z minulých staletí, paradoxně děje ve jménu záchrany planety. „Ale jak můžete změnit svět, když k tomu používáte stejné mechanismy, které ho skoro zničily?!“ ptá se rozhořčeně Kolle. Může se zdát, že tento příběh se pro Evropu nevyvíjí zrovna příznivě. Při loučení se však shodujeme, že odhodlání místních lidí, kteří na celém kontinentu do posledního dechu bojují za svá práva, nám dává naději, že nakonec skončí dobře.

Text vznikl s podporou Nadace Rosy Luxemburgové.