Debut Kathryn Mohr je ideální příležitostí pro ty, kdo se rádi zamýšlejí nad vztahy mezi umělcem, dílem a skutečností. Je umělecká činnost pouhou „prací s materiály a v materiálech“, anebo vždy představuje odpověď světu? Album Waiting Room lze nicméně ocenit i jako útěchu pro ty, kterým se stýská po nahrávkách Liz Harris alias Grouper. Tvorba těchto Američanek se totiž nápadně podobá: v obou případech zvukové krajiny na pomezí ambientního noisu a dronu představují masu, jež pohlcuje a jakoby tlumí křehký zpěv. Přesto tvorba obou hudebnic není identická: zatímco Grouper na svých albech spíše „šeptala“, Mohr sice přímo nekřičí, ale její hlasový projev je přece jen expresivnější. Jestliže Grouper zpívala „sama pro sebe“, nabízí se otázka, ke komu se obrací Mohr. Má ambici svými písněmi na někoho apelovat? Ambient i drone přece bývají hudební kritikou chápány jako eskapistické žánry. Možná by ale tento stereotyp stálo za to zpochybnit. Nové uchopení šumu či hluku je totiž přirozenou reakcí na dění v čím dál nepřehlednějším a nesrozumitelnějším „postpravdivém“ světě, v němž se jazyk nesoucí jasné významy deformuje a rozpouští. To, že dnes tento proces pociťujeme intenzivněji než dříve, ovšem neznamená, že jde o něco nového. Při poslechu desky Kathryn Mohr si možná uvědomíte, jak zásadní byla mnohdy těžko stravitelná tvorba Grouper a dalších lo­-fi experimentátorů konce nultých let.

Kathryn Mohr: Waiting Room. LP, The Flenser 2025