Pověst „kultovnosti“ provází kapelu Lvmen minimálně od minulého comebacku s albem Mitgefangen Mitgehangen. To vyšlo v ro­­ce 2017, téměř desetiletí po přelomových nahrávkách Mondo (2006) a Heron (2008), které už obsahovaly vyzrálou tvorbu zkušených matadorů tuzemské nezávislé scény. Kapela, jež má po třiceti letech na kontě všehovšudy necelých třicet písní, si vždycky dávala dlouhé tvůrčí pauzy, a zdá se, že to její produkci prospívá. Důkazem je i letošní deska Amen.

Pomalé skládání

Lvmen údajně vznikli v roce 1995 v pražském squatu Ladronka a jejich pozice byla od počátku považována za těžko zařaditelnou či nestálou. Tomu ostatně napomáhá i fungování kapely. Je možné za stálici označit někoho, kdo periodicky mizí ze scény? A kam zařadit skupinu, která vyprodá pražskou Lucernu, načež zbytek turné odehraje v alternativních prostorech typu táborské Cesty?

S novinkou Amen nedošlo k žádnému převratu. Kontinuitu zajišťuje především zakladatel a jediný stále aktivní člen původní sestavy, zpěvák a vizuální umělec Petr Proft, známý spíše pod přezdívkou Husar. Tvorba Lvmen se vyvíjí pozvolna, a tak nápady bývalých členů leckdy přežijí své autory. Díky retrospektivně použitým nahrávkám na aktuální desce slyšíme i dva již zemřelé hudebníky.

Pomalému skládání a opracovávání materiálu, vznikajícího pod rukama někdejších, nových i navracejících se aktérů, můžeme přičíst také žánrovou indiferentnost skupiny. Ta sice navazuje na hardcore a screamo, tyto žánry ale radikálně zpomaluje a využívá je k budování jakéhosi hudebního rituálu, jehož důležitou součástí je používání filmových samplů a projekce během koncertů. Svého eklektického stylu na pomezí posthardcoreového experimentování a blackmetalové temnoty se Lvmen drželi ve všech etapách své existence bez ohledu na dobové trendy – podobně jako třeba američtí postmetalisté Neurosis, které ostatně jako svou inspiraci zmiňuje sama kapela.

Rozloučení i návrat

Příznačné je lakonické pojmenovávání skladeb pouhým číslováním. Novinka obsahující čtyři rozsáhlé kompozice začíná trackem XXVI a končí u čísla XXIX. Nejedná se ovšem o konceptuální album – jednotlivé skladby fungují i samostatně, každá má propracovanou, postupně gradující kompozici s až dramatickou peripetií.

Ještě příznačnější je redukce zpěvu na řev a jeho nahrazení samply pocházejícími zejména z klasických českých snímků šedesátých let. Mluvené slovo je však využíváno střídmě a minimalisticky, jakkoli občas zazní i zpěv. Například ve skladbě XVIII zaslechneme popěvek z úvodu Vláčilova filmu Údolí včel. Zazní i replika z Markety Lazarové, k níž se skupina vrací opakovaně: „Odpovídal jsem jim, jako se odpovídá nepřátelům. Přineste řetězy.“

Stěžejní témata jsou srozumitelná i beze slov: apokalypsa, destrukce, rozpad srozumitelného světa, z něhož zůstávají už jen záblesky (podobně jako při projekci archivních snímků). Součástí tohoto konceptu je ostatně i samotný název kapely, odkazující ke světlu jako něčemu neuchopitelnému, co tu je a zároveň není. S přihlédnutím k tragické smrti dvou členů skupiny můžeme novou desku vnímat jako rozloučení, ale i návrat. A také – díky použití starších fragmentů – jako prodlouženou přítomnost uplynulého času. Amen je reinkarnací kapely, která prošla českou scénou jako přízrak. Nenápadně, ale s výraznou stopou.

Autor je publicista.