Říká se, že teprve vydání druhé knihy ukáže, jestli je autor prozaického nebo básnického debutu skutečný spisovatel, anebo se jedná jen o efemérní záležitost. Aniž bych této generalizaci dříve věnoval větší pozornost, po přečtení tří letošních prozaických druhotin musím bohužel konstatovat, že má určitou výpovědní hodnotu. K nepovedeným románům Miřenky Čechové Co já? Co ty? a Eliho Beneše Všechno bude super se přiřadila próza Jakuba Stanjury nazvaná Medúzy.

Vystudovaný anglista a bohemista, letos třicátník, zaujal debutem Srpny (2023), jímž přispěl ke konjukturálnímu tématu nenormálních rodinných poměrů, jejichž důsledkem jsou závažná traumata. Na rozdíl od autorů a autorek, kteří se předhánějí ve vymýšlení co největších a nejbizarnějších krutostí a inklinují k extrémním polohám, Stanjura přišel s nejednoznačným, sofistikovaným zobrazením rodinných vztahů. Tím, že zvolil personální vypravěčku, jejíž perspektivu nelze nijak korigovat a která je zároveň obětí psychické manipulace a citového vydírání, podal přesvědčivou analýzu jevu, jenž se v psychologii nazývá gaslighting.

Střevní choroba identity

I v druhé próze Stanjura používá ženskou perspektivu, avšak vztahem vytvářejícím zlověstné napětí je tentokrát přátelství dvou mladých žen. Druhý podstatný rozdíl oproti prvotině spočívá ve dvou časových liniích. V té přítomnostní vypravěčka najde byt své kamarádky Moniky prázdný a se stopami krve…