Říká se, že teprve vydání druhé knihy ukáže, jestli je autor prozaického nebo básnického debutu skutečný spisovatel, anebo se jedná jen o efemérní záležitost. Aniž bych této generalizaci dříve věnoval větší pozornost, po přečtení tří letošních prozaických druhotin musím bohužel konstatovat, že má určitou výpovědní hodnotu. K nepovedeným románům Miřenky Čechové Co já? Co ty? a Eliho Beneše Všechno bude super se přiřadila próza Jakuba Stanjury nazvaná Medúzy.

Vystudovaný anglista a bohemista, letos třicátník, zaujal debutem Srpny (2023), jímž přispěl ke konjukturálnímu tématu nenormálních rodinných poměrů, jejichž důsledkem jsou závažná traumata. Na rozdíl od autorů a autorek, kteří se předhánějí ve vymýšlení co největších a nejbizarnějších krutostí a inklinují k extrémním polohám, Stanjura přišel s nejednoznačným, sofistikovaným zobrazením rodinných vztahů. Tím, že zvolil personální vypravěčku, jejíž perspektivu nelze nijak korigovat a která je zároveň obětí psychické manipulace a citového vydírání, podal přesvědčivou analýzu jevu, jenž se v psychologii nazývá gaslighting.

Střevní choroba identity

I v druhé próze Stanjura používá ženskou perspektivu, avšak vztahem vytvářejícím zlověstné napětí je tentokrát přátelství dvou mladých žen. Druhý podstatný rozdíl oproti prvotině spočívá ve dvou časových liniích. V té přítomnostní vypravěčka najde byt své kamarádky Moniky prázdný a se stopami krve a od toho se pak odvíjí detektivní vyšetřování úkladné vraždy, ovšem bez jakéhokoli vyústění. V minulostní rovině pak sledujeme jednoduše to, co tomuto nálezu předcházelo: peripetie přátelského vztahu mezi vypravěčkou a zmizelou ženou, jež spolu strávily dovolenou ve Středomoří.

Podstatným faktorem zasahujícím do jejich přátelství je postupně se horšící zdravotní stav vypravěčky, která trpí blíže neurčenou chronickou chorobou trávicího traktu (na obálce knihy rozeznáme tvar střev). Kvůli tomu se musí neustále omezovat a držet dietu, která stejně mnohdy nezabrání akutním potížím. Jejímu sebevědomí nepřidá ani chování lékařů, u nichž se setkává s nepochopením, podceňováním nebo přímo ponižováním.

Přestože Stanjura v rozhovoru pro svého nakladatele uvádí, že sám trpěl podobnými problémy a lékaři k němu měli podobně necitlivý přístup, zdá se mi bezvýhradně negativní ztvárnění lékařské péče poněkud účelové a jednostranné. Také autorovo odůvodnění, proč je vypravěčka anonymní, působí přepjatě a nepřesvědčivě: „Protože v průběhu knihy sama ztrácí ponětí o tom, kým je. Čím víc ji tělo zrazuje, tím víc přichází o svou identitu. Bylo potřeba jí jméno vzít.“ Jistě, nemoc dokáže jedince změnit, avšak o tom, že by střevní problémy změnily identitu pacienta, lze (nejen po konzultaci se zkušeným internistou) úspěšně pochybovat. Nechci zde fikční dílo poměřovat poznatky z reálného světa, vycházím výhradně z autorových prohlášení, jež jsou, eufemisticky řečeno, přitažená za vlasy.

Potřeba ublížit

A proč se román jmenuje Medúzy? Vytkněme před závorku, že autor údajně nastudoval dvě odborné knihy o životě medúz, což je sice fajn, ale na kvalitu textu to nemá žádný vliv. Medúzy mají v prvé řadě proměnlivá, tvarově nestálá a průhledná těla, čímž mohou poukazovat na tělesné změny vypravěčky, která své fysis přestává důvěřovat a stále více ji vnímá jako cizí, nepředvídatelně se chovající organismus. Mimo to medúzy, jak známo, patří mezi žahavce, přičemž v jednom ze svých životních stadií mají schopnost poranit. A právě zranění vypravěčka záměrně způsobí své úspěšnější kamarádce, kterou netrápí žádné zdravotní problémy. Přitom právě Monika se snaží vypravěčce pomoct, má pro ni pochopení, nejednou s ní navštíví lékaře a nakonec vymyslí (a zaplatí) společnou dovolenou na Krétě. Přes značnou míru empatie se však nedokáže k vypravěčce dostatečně přiblížit – jako by nemoc mezi nimi vystavěla zeď. A nutno říct, že je to protagonistka, kdo tuto hranici nehodlá překročit a koho rozčilují i nevinné otázky typu: „Nemáš hlad?“ Postupně tak začne pociťovat potřebu kamarádce ublížit, přivodit jí otevřené zranění, „aby do ní viděla“, podobně jako lékaři, kteří zase mají přístup do jejích útrob. Zkrátka, vypravěčka chce Moniku přivést do úzkých, vyvolat v ní panický strach, aby nad ní konečně získala nadvládu.

Jestliže ve Stanjurově prvotině byla introspekce plně funkční a vytvářela postupně gradující napětí, jehož vyústěním byl otevřený, avšak tušený závěr, v jeho druhém románu je vše až příliš podřízeno jasnému cíli, totiž ukázat převrácení přátelského vztahu v rivalitu. Ani Medúzy nejsou dějově uzavřeny, avšak ve zcela jiném smyslu: není vyřešena otázka pachatele Moničiny vraždy. Kriminální zápletka i tajemstvím opředená chronická nemoc zde představují motivy působící výhradně na efekt, avšak postrádající efektivnost.

Autor je literární historik a kritik.