Před deseti lety vyšel v překladu Anežky Charvátové v nakladatelství Fra olbřímí román kubánského spisovatele Guillerma Cabrery Infanta Tři truchliví tygři (1967, česky 2016; viz A2 č. 3/2017), dílo s rafinovanou, proplétající se kompozicí, ohňostrojem jazykových vtipů, anagramů, přesmyček, literárních i kulturních narážek. Kniha Pohled na svítání v tropech (Vista del amanecer en el trópico, 1974), vydaná v češtině loni díky práci téže překladatelky, je oproti Třem truchlivým tygrům droboučký spisek, který svůj jazyk nestaví excentricky na odiv a zachází s ním spíše uměřeně. Soubor minimalistických, koncentrovaných literárních miniatur si paradoxně nárokuje absolutní gesto – vyjádřit obraz či ideu Kuby. V textu se na mnoha místech vyjevují sympatie k živelné karibské podstatě, jež stojí v kontrastu k uhlazené a domněle racionální Evropě. Cabrera Infante psal knihu v londýnském exilu, kam odešel v roce 1966, a tak se v ní odráží touha po opuštěném ostrově i snaha zachytit skrze konkrétní výjevy z historie povahu země, jež se v textu zároveň proměňuje ve snovou, nadreálnou vidinu.

Z mořské pěny

Svítání, obsažené nejen v titulu knihy, ale i v mottu k jednomu z listů Goyova grafického cyklu Rozmary (1799), zde značí postupné vynořování, jak ho zobrazuje první text souboru, v němž ostrovy vystupují z oceánu. Nejprve se objeví pouze obrysy a teprve postupně se tvar vybarvuje, vykresluje do hmatatelné konkrétnosti. Zároveň svítání slouží jako metafora postupného zpřesňování podoby ostrova a jeho dějin. Na kulturní vrstvu původního indiánského obyvatelstva se postupně ukládají další: přicházejí bílí kolonisté, boje za osvobození i diktatura. Každý další text obohacuje ty předchozí, a kniha tak začíná působit ve svém celku, jakkoli fragmentárním a typizujícím.

V pohledu na Kubu se prolínají láska a odsouzení, nádhera a hrůznost, neboť dějiny ostrova s sebou nesou násilí a války. Tuto ambivalenci může vyjadřovat scéna, v níž se snoubí krása smyslově plného, postupně se rozlévajícího svítání s chladnokrevně konstatovaným umíráním bezejmenného muže: „Svítání bylo stejné jako vždy. Měsíc brzy zašel, Venuše postupně ztrácela zář, bledla, až zmizela. Přestal foukat vítr z vnitrozemí, ale vzduch byl svěžejší než za soumraku. Zakokrhalo několik kohoutů nebo mnohokrát zakokrhal jediný kohout. Ptáci, stále ještě na stromech, začali hvízdat, švitořit, krákat. Nebe zmodralo a potom zfialovělo, přešlo do purpurové, rudé, růžové a pak, když vyšlo slunce, zoranžovělo, zežloutlo a zbělalo. Od pobřeží se přihrnuly mraky. Rozvoněla se káva. Někdo otevřel branku. Doprava zhoustla. Mrtvola dál ležela v příkopě, dokud ji uprostřed dopoledne nevyzvedl soudní lékař.“

Generálové a povstalci

Postavami jsou téměř výhradně muži a velkou část textu tvoří bezejmenné portréty osobností (či prototypických postav) kubánských dějin, v nichž se k identifikaci používají pouze obecná pojmenování: senátor, generál, povstalec, kapitán, kontrarevolucionář, vězeň apod. To vede k otázce, zda je potřeba dané osoby rozpoznávat, či zda se jejich kontury mají naopak rozmlžovat. Bez udaných jmen osoby zůstávají anonymní a přibližují se (arche)typům oslavovaných i zatracovaných hrdinů staletých bojů. Stejně tak se výjevy z kubánské historie rozplývají do poetizovaných fiktivních obrazů a ztrácejí pouto s minulou realitou: „Tento příběh může být skutečný či smyšlený. Časem však nabyl na věrohodnosti.“ V návaznosti na tato znejasnění se rozostřují i etické kategorie dobra a zla, přátel a nepřátel: „Po krátké, téměř směšné námořní bitvě se nakonec město vzdalo nepříteli, což byli v tomto případě přátelé.“

U kapitol, které líčí stejné období (například boje za nezávislost), se proměňuje způsob vyprávění – vzpomínku střídá popis rytiny, následuje lidová hrdinská historka či popis putování krajinou. Pohled na svítání v tropech tím připomíná oddíl Tří truchlivých tygrů s názvem „Smrt Trockého v podání různých kubánských spisovatelů několik let poté či předtím“, jenž je přehlídkou nápodoby či ironizace stylů sedmi slavných autorů. Mnohé z kapitol o generálech, padlých či o zvláštních úmrtích zní jako ze Sta roků samoty (1967, česky 1971) Gabriela Garcíi Márqueze, zatímco líčení smyslových detailů má blíž k autorovu krajanovi Aleju Carpentierovi.

Ironie dějin

Množství kapitol je budováno na principu ekfráze, tedy literárního popisu výtvarného díla, primárně rytin, později fotografií. Tato výrazná deskriptivní rovina je ještě umocněna vykreslováním přírodních či krajinných scenerií. Je to pochopitelné: obraz nepřítomného ostrova se skládá z vizuálních či smyslových evokací, jež jsou současně zcizovány distancí; ta spočívá v tom, že popisované už bylo jednou sémioticky znehybněno a vytrženo z reality. Některé kapitoly připomínají scenáristické etudy, zachycující uzavřené výjevy, vydělené z příběhů daných osob – jakési průhledy do rozmanitých dějin země, jež z hlediska vyprávění představují zlomky zlomku.

Výjevy většinou nejsou líčeny perspektivou prožívajícího svědka, ale neosobně, což zakládá potenciálně ironický tón, který však není možné připsat specifickému vypravěči – i když tu a tam se vypravěčské já objevuje: „Mám před sebou mapu, která byla pořízena pár dnů (možná týdnů či měsíců) před anglickým útokem na hlavní město ostrova.“ Pohled na svítání v tropech tak v mnohém připomíná Ouředníkova Europeana (2001). Konfrontací absurdních či groteskních frází se zakládá ironie dějin, které se odehrávají bez ohledu na záměry či plány jednotlivců: „Nakonec však bitvu vyhrají čistě náhodou či díky protichůdné iniciativě dvou tří fanfarónů, kteří vůbec nepochopili instrukce, nic neumí, nedokážou rozlišovat mezi strategií a taktikou – a tyto výrazy ostatně ani neznají.“

Pohled na svítání v tropech je plné smrtí – mučednických, hrdinských, tragických i náhodných. Lidé mizí jednou ranou, bez patosu a bez lítosti. Zároveň všechna popisovaná výtvarná vyobrazení minulosti nevyhnutelně zachycují už zemřelé: „Nehýbou se, protože je to fotografie a protože jsou už několik hodin mrtví, nechali je tam ležet pro výstrahu, a aby všem nahnali strach.“ Touto kombinací odtažité evokace ironie dějin, anonymity hrdinů a ozvláštňující distance skrze vizuální díla se akcentuje pomíjivost lidských osudů a historie v kontrastu k „věčnosti“ a trvalosti samotného ostrova Kuby.

Autorka je komparatistka.