V běžném provozu současného umění a ku­­­l­­­turně­-kritických časopisů se pozornost upíná převážně ke krátkodobým výstavám a k událostem, které se střídají v rychlém sledu. Udržuje se tak touha po stále novém a originálním, po překvapujících informacích a čerstvých impulsech. To pochopitelně dává smysl a patří to k práci na kulturní scéně. Ve svém posledním textu, který píši jako redaktorka výtvarné rubriky čtrnáctideníku A2,jsem se ale rozhodla dopřát si luxus pomalého a soustředěného, a vyhnout se tak obavám z toho, že by recenze mohla vyjít až po konci výstavy. Proto se následující text zaměří na dlouhodobou expozici sbírky asijského umění Národní galerie Praha, která byla nově zpřístupněna v polovině října v Salmovském paláci.

Ne že bych se cítila být odbornicí na umění a umělecké řemeslo pocházející z Číny, Japonska, Indie či Turecka a Íránu, metody dlouhodobých expozic v galeriích a mu­­zeích ale z mého pohledu představují specifické téma, které většinou v médiích recenzujících výstavy příliš prostoru nedostává. Trvají totiž moc dlouho, a jsou tak považovány za něco samozřejmého. Přitom však tvoří páteřní program všech sbírkotvorných institucí, vypovídají o tom, jak si daná instituce stojí v začlenění současných muzeologických diskusí do své odborné práce, stávají se vizitkou (nejen) ve vztahu k zahraničnímu návštěvnictvu, a jsou to právě dlouhodobé expozice, skrze něž si muzea a galerie pěstují svá (diskursivní, kognitivní či emocionální) pouta s předměty, které mají ve svých sbírkách.

Začít pohledem dovnitř

Sbírka asijského umění získala v Salmovském paláci důstojné prostory, které tím, že nejsou příliš velké, pomáhají rozčlenit expozici do několika zhutněných, ale výstižných oddílů. Po Zámku Zbraslav, Kinského paláci a Veletržním paláci, kde byla sbírka vystavena naposledy, to vypadá, že našla konečně místo, které jí sedí a sluší. Je zde vystaveno přes 500 předmětů (celá sbírka ovšem čítá více než 13 000 kusů), přesto expozice nepůsobí zahlceným nebo vyčerpávajícím dojmem. K těmto pozitivům je třeba ještě přičíst elegantní architektonické řešení, které sice zachovává rozličnost jednotlivých geografických kontextů, k nimž předměty náleží, přesto ve své stylizovanosti a jednoduchosti umožňuje pocit plynulého a nerušeného průchodu.

Kurátorky expozice Lenka Gyaltso, Kristýna Rendlová, Markéta Hánová a Jana Ryndová ale především učinily jedno důležité rozhodnutí, které výrazně napomohlo tomu, aby se expozice zařadila mezi nejpovedenější muzejní počiny loňského roku. Pozornost návštěvnictva nezaměřily hned na začátku expozice na jednotlivé země a jejich kultury, jak bývá často v českých muzeích zvykem. Jsou si totiž velmi dobře vědomy toho, že sbírky nikdy nemohou vypovídat o celku složitých společenských a kulturních systémů, i když jejich předměty z nich pocházejí. O čem totiž nesourodé skupiny uměleckých děl, textilií, keramických a kovových nádob, dekorativních kachlí či dřevěných kusů nábytku vypovídají především, je příběh jejich získání a rámec, v němž jsme se naučili na tyto předměty ze zemí nám geograficky vzdálených dívat a pojmenovávat je. Proto pro mě bylo milým zjištěním, když jsem vstoupila do expozice a hned první oddíl byl nazván „České země a umění asijských kultur v minulosti“, jeho podkapitola pak „České země a ,Orient‘“. Zde se dozvíme, že zájem o zboží z asijských a arabských zemí vyvolaly především velké světové výstavy v Paříži (1867) a ve Vídni (1873), což byly pompézní „mega­-eventy“ zaměřené na prezentaci hospodářských a koloniálních úspěchů západoevropských zemí (tedy zemí patřících v této době k ekonomickému jádru). Předměty z území mimo Evropu nebo z periferních oblastí Evropy zde sloužily jako výhodné komodity naplňující poptávku po jinakosti a „exotičnosti“ nebo jako doklad jejich „zaostalosti“.

Obchod se zbožím

První patro expozice pak dále doplňují další kontexty vystavování a sbírání umění z asijských a arabských zemí: pražské obchody s „orientálním“ zbožím, sbírky českých cestovatelů a sběratelů, orientální salóny v zámeckých interiérech v českých zemích, nebo také přejímání způsobů vystavování na jubilejních výstavách v Praze a recepce asijského a arabského umění ve výtvarném umění.

V katalogu k expozici se dozvíme, že snahou bylo otevřít prostor „pro multikulturní přístup jako jeden z cílů dekolonizace v muzejní praxi“, což se mělo projevit jak v architektuře, tak i ve snaze nabídnout jiný než eurocentrický pohled na samotné předměty. Nedozvíme se ale již, jak toto přizvání odborníků a odbornic ze zemí, odkud předměty pocházejí, konkrétně vypadalo, nebo kdo a jak na expozici spolupracoval. Jestli se ale v něčem opravdu podařilo naplnit výzvy spojené s dekoloniálním diskursem, pak je to právě přerámování výstavního displeje, který je zbaven představ o neutrální institucionální scénografii.

Právě v prvních místnostech expozice najdeme stylizovanou obchodní výlohu nabízející estetickou kompozici různých dekorativních i každodenních předmětů. Tyto předměty ovšem spolu nemají vůbec nic společného, jejich významy se mohou zásadním způsobem lišit – od vysoce sakrálního účelu až po profánní použití krabičky na tabák. Stejně tak rozlehlý je z hlediska prostoru a času i jejich původ, vitrína „Obchod s uměleckým zbožím z ,Orientu‘“ nabízí objekty ze 17. století či z první poloviny 20. století a z území sahajícího od Káhiry až po Kjóto.

Nevyužitá příležitost v katalogu

Tento přístup zaměřený na dekoloniální diskurs a revizi muzejní praxe se bohužel nedaří udržet po celou dobu expozice. Druhé patro, pojmenované „Asijské umění v souvislostech“, je už spíše tradičním příkladem přístupu zaměřeného na tvůrčí metody (kaligrafie, ornament) a kulturní fenomény (duchovní tradice). Nepoměrně větší část expozice tak zabere oddíl vycházející z nedávné výstavy Buddha zblízka, kterou připravila v roce 2021 pro Národní galerii Markéta Hánová, případně část s čínským dekorativním uměním, která působí, jako by se sem zatoulala z některého z konzervativních českých uměleckoprůmyslových muzeí. Uvítala bych zde spíše zaměření na kontextuální rámce a příběhy, které jsou skryté za samotnými předměty a jejich účelem užití.

To jsem také očekávala od katalogu k expozici, jehož cílem bylo zřejmě poskytnout dostatečný prostor pro pěkné a kvalitní reprodukce sbírkových objektů, jednotlivé kapitoly však bohužel nabízejí jen drobně rozšířené popisky, které jsou i ve výstavě. Katalog se tak nepouští ani do metodologické, ani do hlubší teoretické diskuse, kterou si příprava nové expozice jistě vyžadovala. Snad je to dáno institucionálními podmínkami nebo poptávkou po tomto typu publikací, je to ale škoda, protože expozice rozvíjí tolik potřebnou reflexi vlastní institucionální historie. A je vidět, že se jí nebojí, tak nezbývá než jen popřát Národní galerii do nového roku, ať jí tato ambice vydrží.