Na letošní rok je v České knižnici ohlášen soubor veršů našich predekadentů, tedy Jaromíra Boreckého, Jaroslava Kvapila a Otakara Auředníčka. O tvorbě básníka a prozaika Otakara Auředníčka (1868–1947) se vyjadřoval František Zákrejs v Osvětě v roce 1891 (č. 4): „Verše Otakara Ouředníčka [sic!] jsou výplodem jakési pesimistické horečky. Zabývají se hlavně poměrem k ženám. Kvasí, vře, supí a nadýmá se to v nich podivně a někde komicky.“ Podobně i Josef Kuffner v Národních listech (31. 1. 1891) psal o Auředníčkově sbírce Zpívající labutě s nadhledem a jistým pohrdáním: „Žije ve zcela jiném světě nežli vy. Divný, zcela nepravidelný je ten jeho svět, kde je všecko vyšinuto z dráhy. Je tam pořád noc a luna svítí, vzduch je plný exotické vůně a podivné stíny a příšery se vznášejí mezi nebem a zemí (…) Pan Auředníček je na všechen způsob poeta. Ale jeho poezie je vám hodně nezvyklá. Když se dotkne své lyry, máte pocit, jako když za tiché letní noci kráčíte nic zlého netušíce ulicí a najednou vám někdo ukáže na střeše vysokého domu náměsíčníka: nezbývá, než zůstat stát a čekat, jak to dopadne.“

Kolem roku 1890 se vyjevuje zcela zásadní problém – nastupující poetice se „přestává rozumět“. Je příliš moderní, byť využívá…