Po Oidipovi a Vojckovi v režii nového uměleckého šéfa Michala Háby uvedlo Činoherní studio další klasiku všech klasik. Šimon Spišák spolu s téměř celým ansámblem nastudoval nejslavnější dílo commedie dell’arte. Přestože režie zpočátku působí mírně toporně a diváka zaujmou především okázale barevné kostýmy Petry Vlachynské, postupně jej strhne nečekanými gagy, často trefujícími hranu komediální absurdnosti. Hlavní role soucit i sympatie vzbuzujícího Truffaldina se brilantně ujala Marie Machová. Je proto až na škodu, že její fyzicky náročný výkon místy zaniká v plejádě záměrně komicky přepjatých hereckých kreací kolegů. Spolu s metaforicky pojatou dřinou se po většinu představení vytrácí i zamýšlená akcentace napětí mezi sluhy a pány, která se naplno prosadí až v samotném závěru. Jako v obou předešlých inscenacích zde dramaturgie nakládá s klasickým textem s důrazem na levicová témata. Vedle feminismu je to především otázka práce, nahlížená skrze Hegelovu slavnou figuru pána a raba a zejména její kritiku – Marxovo „převrácení z hlavy na nohy“. Je třeba uznat, že se tvůrcům, k nimž patří i dramaturgyně Veronika Linka, tentokrát daří hořké levicové kapky dávkovat s větším citem, takže při polykání tolik neštípou. Otázkou však zůstává, zda třetí premiéra sezony nemíří až příliš podobným směrem. Spišákův rukopis je totiž od Hábova téměř k nerozeznání. Uvidíme, zda se v trochu jiné poloze představí Hába s adaptací Čapkovy Války s mloky, anebo žádanou změnu přinese Martin Modrý s dramatem Fuenteovejuna.

Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů. Činoherní studio, Ústí nad Labem, psáno z reprízy 18. 12. 2026