Stejně jako v beletrii i v publicistice se občas stane, že vyjde kniha, od níž nikdo nic neočekává, jelikož její autor není zavedený, avšak tím, co – a jak – čtenářstvu zprostředkuje, se zcela vymyká ostatní produkci. Většinou se jedná o výjimečnou osobní výpověď – ojedinělý příběh, o jakých se většinou z různých důvodů knihy nepíší, o zkušenosti předávané takřka výhradně ústně a určené pečlivě vybraným uším. Takovou událostí je kniha Radka Wollmanna Krev Kruh Černá s podtitulem O squatech, antifě a Palestině.

Jakkoliv platí, že samotná hraniční zkušenost automaticky nevede k dobrému textu, zde se autorský ani nakladatelský instinkt nemýlil a vzniklo důležité subkulturní svědectví, které v českém prostředí nemá obdoby a ke čtenářům se dostává v ten nejpříhodnější okamžik – ve chvíli, kdy sledujeme, jak se přízraky fašismu, nacismu a rasismu zhmotňují v úspěších krajně pravicových stran po celém světě, kdy se v USA volné a zcela neformální uskupení Antifa ocitlo na seznamu teroristických organizací, v athénské Exarchii se tamní autonomní hnutí snaží udržet jednu z posledních squatterských enkláv v Evropě a v Česku se po zádech finančního oligarchy do vlády vyšplhali nepokrytí xenofobové. A to všechno v době, kdy se ve světle hrůz páchaných v Gaze z hesla „nikdy více“ stala prázdná fráze, která pozbyla univerzální platnosti.

Slova a činy, teorie a praxe

„Po Praze běhají bojůvky rasistických skins s řetězy, pálkami a noži. Čistí ulice, rozkopávají stánky Vietnamců na tržištích, napadají kohokoliv s jinou barvou kůže. Hlavně pak Romáky nebo toho, kdo vypadá ‚alternativně‘ – pankáče, rockery, skejťáky, feťáky, gaye,“ čteme na jedné z prvních stran knihy, psané jako (poněkud předčasné) paměti, v níž převažující civilní, lakonicky popisný styl střídají občasné poetické pasáže, nebo dokonce i básně, byť bez přehnaného lyrismu, zato se silnou realistickou linkou. O několik stránek dál následuje prostý výčet incidentů a jmen našich převážně romských spoluobčanů, kteří byli v průběhu let zavražděni nebo těžce zraněni českými rasisty. Autor nám zkrátka od začátku ukazuje devadesátá léta, ale i následující dekádu, z pohledu, který se výrazně liší od perspektivy nejrůznějších aktérských interpretací „zlaté doby“, ztotožňované s „nově nabytou svobodou“, jež ve vzpomínkách pamětníků nemívá hranice ani vady na kráse.

Jak podtitul napovídá, v první části knihy Wollmann vzpomíná na své squatterské období, spjaté s barákem v Zenklově ulici, ale především s vilou Milada. Stejně jako v jiných kapitolách se jeho líčení obejde bez zbytečných příkras a zveličování. O strastech komunitního života nemlčí, faktickou ani pomyslnou špínu, která ke squattingu patří, nepřetírá na bílo. I pasáže, které přímo vybízejí k přehánění a vlastní heroizaci (například krkolomné spuštění se po laně z vysokoškolské koleje na střechu vyklízené Milady), jsou psány dokumentárním stylem, a odvaha tak zůstává skromně skryta. Neustále přítomný je ale i jakýsi druh sveřeposti („připravenost a schopnost jít na hranu“), která nepotřebuje žádný manýrismus – je to zkrátka opakovaně naplňovaná touha po činech, jež se obejdou bez vzletného slovníku, protože mluví samy za sebe. To přitom neznamená, že by autor neměl vlastní styl nebo neuměl psát. Když na to přijde, použije i trefnou metaforu („Kreslíme vzdušný zámky do páry ze sojovýho guláše“). Ve výsledku jeho autorský přístup jen umocňuje celkové vyznění textu a přemosťuje propast, která až příliš často zeje mezi slovy a činy.

S tím souvisí i jasně patrná – a vcelku pochopitelná – nechuť k přílišnému teoretizování, která ovšem knihu, jež stojí a padá s radikálními přímými akcemi, často i za hranicí zákona, zvláštním způsobem depolitizuje. Pokud jste si zvykli na to, že se radikální levice úspěšně zabarikádovala za hradbou nejrůznějších více či méně srozumitelných teorií a velkých jmen, budete nejspíš překvapeni. Wollmann neplýtvá stránkami na objasňování své představy o lepším světě, spíše zaznamenává, jak se k němu každodenní praxí sám rozhodl přispět. V důsledku tak šetří i nejrůznějšími variantami slov „kapitalismus“ či „antikapitalismus“, která jiní levičáci tak rádi nadužívají. I když se autor cítí být součástí autonomně anarchistické scény, současně nám mimoděk připomíná, že k tomu, aby člověk seznal, že rozdávání jídla lidem bez domova nebo obsazení chátrajícího domu jsou z principu záslužné činy, nepotřebuje žádnou zvláštní ideologii.

Může se to jevit jako vcelku svůdná i efektivní taktika, jak ideály, které systém označuje za „extremistické“, ukázat v poněkud jiném světle. Jakkoli nesmíme vytěsnit, že (post)kapitalistický „světosystém“ stále určuje pravidla hry, v době, kdy se aktivismus na mnoha úrovních akademizuje, je to příjemná změna. A když si uvědomíme, že výkonnost českého anarchistického hnutí by se dala měřit v kilometrech popsaného papíru, jehož velkou část by zabírala teorie, je kniha takto úzce svázaná s radikální praxí vysloveně osvěžující.

Násilí, které zastaví násilí

„Nácky nebylo třeba jen fotit a dokumentovat, ale taky průběžně mlátit, aby jim nepatřily ulice, kluby a MHD… Ve dne i v noci, náhodně, cíleně, kdykoli a kdekoli,“ píše Wollmann. Právě kapitoly věnované dokumentaci a „lovu“ neonacistů nejspíš vzbudí největší čtenářský zájem, možná i kontroverze – a skutečně jde o nejpůsobivější části knihy. Pokud jste si dosud vystačili s pohodlnou analogií, podle níž jsou militantní antifašisté jen druhou stranou mince, Wollmann by vás měl vyvést z omylu, třebaže nezamlčuje vlastní pochybnosti a nevyhýbá se tématu nebezpečí fetišizace násilí, které lze od radikálního antifašismu jen těžko oddělit (doslova píše o „propasti násilí, do který padáš rychle po hubě“, takže se „začínáš podobat svým démonům“). Naprosto přesvědčivě ale činnost Antify prezentuje jako obranu veřejného prostoru, která mohla být účinná jen díky tomu, že byla proaktivní. Pachatele násilí Antifa (tedy „pestrá směsice lidí z různých subkultur“) nejdříve monitorovala, pak identifikovala a následně jim jediným jazykem, kterému rozuměli, vysvětlila, že od ran dopadajících na jejich hlavy nebudou mít pokoj, dokud s násilím sami nepřestanou: „Koncert pořádala parta nácků, která pravidelně řezala lidi na ulici. Měla za sebou několik pobodaných, útok na těhotnou kamarádku. Byly to typy, které je třeba mít, které je třeba znát, dohledat, vyřešit…“

Při srovnávání násilí krajní pravice a Antifašistické akce (AFA) měla česká média dlouhé roky tendenci nemístně psychologizovat – mluvilo se o zálibě v bitkách a samoúčelném násilí, které nelze ospravedlnit na základě toho, na koho se útočí. Motivace, jež řadu militantních antifašistů přiměly k sebeobraně formou útoku, zůstávaly až na výjimky zamlčené. Přitom když jste dospívali v devadesátých letech, k tomu, abyste se stávali opakovaným terčem neonacistického násilí, stačilo málo. V době, kdy se Wollmann a pár dalších lidí rozhodovalo, že se rasistickým skinům postaví, drtivá většina příslušníků alternativních subkultur (včetně autora tohoto textu) vynikala hlavně v úprku a obezřetném pohybu po městě, který zahrnoval například dovednost v přeplněném dopravním prostředku včas detekovat bílé tkaničky na vysokých botách. Spoléhat se na policii, která často ani neskrývala afinitu k rasistům, by bylo naivní. Jít s neonacisty do konfliktu se ale nikomu nechtělo – takové odhodlání se dostavovalo nanejvýš v davu na antifašistických demonstracích, kde tón udávali právě militanti, k nimž se Wollmann řadil.

Proměna z lovné zvěře na lovce stála u začátků radikálního antifašismu řady lidí po celém světě a autor knihy Krev Kruh Černá není výjimkou. Místo útěku zvolil protiútok, přičemž motivace k násilí nepřišla zevnitř, i když ji bylo třeba alespoň částečně zvnitřnit. Ve své podstatě šlo ale o reakci na okolní dění: „Představ si, že tě spolu s tvou holkou a kámošema zbijou cestou z klubu (…) Že tě v noci po sídlišti honí s vytaženými noži pět psychopatů, co tě potkali v nočním autobuse (…) Prostě nechcete čekat, až se těmhle lidem na jakékoliv úrovni podaří průlom do politiky. Nechcete jim nechat ani kontrolu nad ulicemi měst.“ Autorovo vysvětlení vlastní motivace postavit se neonacistům odpovídá vzorci, který se v případě Antify objevuje bez ohledu na místo působnosti po celou její historii. Platil pro komunistickou německou Antifaschistische Aktion, která vznikla roku 1932 v reakci na pouliční řádění jednotek SA, stejně jako pro lovce rasistických skinů z gangů Ducky Boys a Red Warriors v Paříži v druhé půlce osmdesátých let nebo anarchistické AFA hlídky, které se v roce 2012 vynořily v Athénách na motorkách a skútrech v souvislosti s bezprecedentním násilím sympatizantů Zlatého úsvitu vůči imigrantům, anarchistům a LGBTQ+ komunitě. Ve všech případech šlo o obranu veřejného prostoru.

Pořád dokola opakovat, že naprostou většinu obětí politického násilí, a smrtelných útoků obzvlášť, lze přičíst na vrub krajní pravici, je už únavné. Když nám zástupci české Antifašistické akce před časem poskytli rozhovor (viz A2 č. 9/2015), nešlo se nezeptat na to, co by vzkázali kritikům, kteří tvrdí, že dělají totéž, co sami u neonacistů a fašistů kritizují. „My se ovšem na rozdíl od rasistických násilníků, kteří si v naprosté většině vybírají náhodné oběti, zaměřujeme přesně na ty, kteří jsou pro společnost nebezpeční,“ odpověděli tehdy.

Disciplína i nesmiřitelnost

Dnes už lze jen stěží rozporovat, že Antifa se v Česku výraznou měrou podepsala na tom, že neonacistické násilí – včetně vražd – skutečně utichlo, a můžeme jen odhadovat, kolika útokům na lidi jiné barvy pleti nebo sexuální orientace či příslušníky nejrůznějších subkultur tím předešla a kolik životů tím zachránila, aniž by sama o život kohokoliv připravila. „Z vysmívaných rachitických levičáků jsme se stali jejich postrachem. Útoků bylo tolik, že si mezi sebou říkali, že musíme být od policie. Po mnoha prohraných bitkách raději mluvili o tom, že je v Praze napadají protirasističtí SHARP skins.“ A pokud jde o „ochránce pořádku“, i ti se pozvolna probouzeli – dřívější projevy neskrývaných sympatií k rasistickým skinům či souhlasné letargie při konfrontaci s jejich činy se časem staly neudržitelnými a k rozbití ultrapravicového Národního odporu nakonec významně přispěla i policejní akce Power.

Kniha Krev Kruh Černá zprostředkovává důsledný antifašismus, který vyžaduje disciplínu a někomu může ve své nesmlouvavosti připadat jako projev nesmiřitelnosti. Možná, ovšem velmi adresné. Zda šlo o samozvaný vigilantismus, anebo o sebezáchovný akt, který se z podstaty problému nemohl vyhnout konfrontaci, může při četbě posoudit každý sám. Měl by ale vzít v úvahu, že na počátku byla mnohačetná zkušenost obětí, které si jednoho dne řekly dost a rozhodly se aktivně bránit. S neonacisty autor neválčil jen v ulicích, ale také je vyhazoval z barů, které deklarovaly svůj antifašismus, nebo z koncertů kapel, které byly součástí hnutí Good Night White Pride (GNWP). Ani to však nestačilo, takže bylo potřeba v převleku a utajení navštěvovat neonacistické koncerty v zapadlých vesnicích a doufat, že se při hledání a ztotožňování dalších terčů sám nestane obětí.

Není divu, že Wollmannova kniha i bez vý­­razných snah o beletrizaci a nabubřelých prohlášení místy připomíná dobrodružné romány. Nicméně o skutečnosti pojednává i tam, kde jde autorovi o život – to když si ho našla skupina těch, které dosud sám pronásledoval. Úsporný, málomluvný styl se přitom vůbec nevylučuje se smyslem pro dramatičnost, která se projevuje například v gradujících řadách úsečných polovětných konstrukcí: „Srážení kuželek. Omlácené klouby. Uřezané hokejky. Ukradený boxer s upilovaným hákáčem a tupými ostny, který ještě udělá spoustu práce.“ Pokud jde o vložené básně, dá se říct, že o nich platí to, co autor sám konstatuje na předsádce: „něco důležitého tomu sdělení chybělo“.

Perspektiva zůstává za všech okolností výhradně osobní, snad i proto, aby za ni mohl autor ručit. Je vlastně zarážející, že ačkoliv rozhodně nejde o žádného beránka, při čtení se nelze zbavit dojmu, že máte co do činění se správňákem, jemuž by slušela role skautského vedoucího. Nakonec i líčení života ve squatu má v sobě cosi foglarovského. Vše je nicméně nerozlučně svázáno s praxí, která se odehrává v ulicích, na demonstracích, ve squatech, klubech, barech a kulturních centrech.

Žádný přehled ideologického vývoje české Antifašistické akce ani sporů o její revolučnost v knize pochopitelně nenajdete, nejrůznější vnitřní polemiky a animozity, v nichž radikální levice tak exceluje, jako by byly pod autorovou rozlišovací schopností a nestály za řeč. To důležité se beztak děje jinde.

Tak daleko, tak blízko

Palestina – poslední slovo z podtitulu knihy – může po líčení osudů squattera, antifašisty, provozního divokého baru Resort i Café Na půl cesty, ale také adoptivního otce jednoho romského chlapce, působit tak trochu mimoběžně. Autor nás protáhl místy, která důvěrně zná, a teď na to chce naroubovat mnohovrstevnatou problematikou Blízkého východu? Subtéma závěrečných dvou desítek stran, které se týkají etnického čištění Gazy ze strany Izraelských obranných sil (IDF), však knihu kupodivu nerozbíjí. Sice se posuneme na mapě světa, ale opět jde o rasismus a jeho nejhorší projev: kolektivní vymazávání lidí na základě jejich identity.

V této části textu se autorova dikce stává naléhavější, poprvé můžeme mluvit o patosu. To zřejmě souvisí s dosud nepoznanou bezmocí, kterou Wollmann zažil při „bezcílném doomscrollování plném paralyzujících emocí“ během dlouhých měsíců, kdy „každý další útok jako by posouval myslitelné hranice hrůzy“. Autorovi se daří plasticky zachytit umrtvující situaci, kdy díky sociálním mé­­­diím můžeme takřka v přímém přenosu sledovat vraždění civilistů včetně zdravotníků a dětí v Gaze, ale až na obsedantní sdílení hrůz nás ovládá nemohoucnost („nový den, nový masakr, nová normalizace, nové otupění“). Jak už víme, autorovi činí potíž být nečinný, překresluje tedy alespoň fotky civilistů z Gazy a plní jimi svůj instagram, na zeď poblíž izraelské ambasády píše jména náctiletých bratranců Nahida a Ramize, kteří byli při cestě pro vodu zastřeleni sniperem IDF, chodí na propalestinské demonstrace požadující příměří, pokouší se vrátit původní étos Lennonově zdi, přes kterou píše velkým písmem: „Gaza is looking for love“ („to nejvíc hipí a pokorný, co jsem v sobě našel“).

Za podobné činy si autor může lehce vysloužit nařčení z antisemitismu. Inflace, kterou v posledních letech tento pojem prošel, se obnaží v plné nahotě, když si uvědomíte, že Wollmann v minulosti riskoval vlastní kůži, aby chránil pražské Židovské Město před neonacisty. Své stanovisko shrnul slovy: „Zůstat připraven bránit Židy proti neonacistům a skutečnému nenávistnému antisemitismu, ale zároveň jasně pojmenovat zneužívání odkazu holocaustu k páchání další genocidy.“

Vyvozovat důsledky

Krev Kruh Černá je pozoruhodná kniha ještě z jednoho důvodu. Vzpomínání na devadesátky mívá totiž v Česku zpravidla egomaniakální příchuť, která tehdejší aktéry (lhostejno, zda celebrity, politiky nebo zásadní postavy jinak spíše marginálních subkultur) vede k otravnému mentorování mladších generací, jež „to nezažily“, takže tu dobu „nemůžou chápat“, a k idealizaci tohoto období, kdy byl svět ještě v pořádku (ať už to znamenalo cokoliv). Wollmann nic podobného nepředvádí; dělá dokonce pravý opak. O mladších generacích squat­terů či aktivistických kolektivů píše s respektem, přiznává jim v mnoha ohledech pokročilejší a emancipovanější přístup. To je v situaci nejrůznějších kulturních válek, které jsou nezřídka i uvnitř jednotlivých sociálních bublin rámovány jako generační střety, skutečně úlevné. Občas ale tento sympatický přístup vede až k přehnané sebekritice. Když se autor například kaje, že v Antifašistické akci nehrály výraznější roli ženy, působí to vzhledem k brutalitě mnoha situací trochu zbytečně. Podstata emancipace snad nespočívá v pouhém mechanickém překlápění.

Mistrování ale u Wollmanna nepřichází v úvahu, autor razí spíše otevřenost vůči energii, s níž mladší generace aktivistů otevírají nová témata, a chuť se od nich učit. Tento postoj by koneckonců měl být oboustranný – není pochyb, že kniha Krev Kruh Černá může leccos dát i současným aktivistům a že i v tom – nebo snad právě v tom – spočívá její důležitost. Možná se opět blíží doba, kdy se jako už mnohokrát v minulosti ukáže, že pacifismus nemůže být účinnou strategií vůči pouličním bojůvkám rasistů. Koordinovaný útok několika desítek neonacistů na antifašistickou demonstraci ve Frýdku­-Místku z loňského září by tomu mohl nasvědčovat. Třeba brzy přijde chvíle, kdy už policejní zablokování aktivistů na jednom pražském mostě nepůjde prezentovat jako úspěšnou blokádu. Kdy se pouliční násilí opět přihlásí o slovo a každého postaví před otázku, co s tím udělá. Že si to nepřejeme, totiž neznamená, že k tomu nemůže dojít. Stačí se podívat, co se v posledních týdnech v souvislosti s působností federálních agentů ICE děje ve Spojených státech a jak tomu část českých politiků i české veřejnosti souhlasně přikyvuje.

„Nescházejí nám znalosti. Co nám chybí, je odvaha uvědomit si, co vlastně víme, a vyvodit z toho důsledky,“ cituje Wollmann v samotném závěru své knihy známý aforismus švédského spisovatele Svena Lindqvista. Krev Kruh Černá je unikátním svědectvím člověka, který se z toho, co ví, nikdy nebál vyvozovat důsledky. I když to bolelo nejen řadu těch, kteří se mu dostali pod ruku, ale i jeho samotného.