Odkud se vzal nápad zpracovat militární reenactment metodou orální historie?

Původně jsem se věnoval historické antropologii vojenství. Moje první knížka byla spíš o strukturách než o lidech – věnovala se tomu, jak bastionové pevnosti výrazně zamíchaly kartami poměru síly v obraně a útoku a od 16. století postupně proměnily evropské válčení. Pak jsem napsal dvě historicko­-antropologické monografie, jež se věnovaly lidem, kteří se nacházeli v zákopech před těmi pevnostními strukturami. Už tehdy se rodil maličko kacířský nápad založit s dalšími vojenskými historiky Společnost pro výzkum dějin vojenství, která by se pokoušela nabourávat přetrvávající konzervativní způsob přemýšlení o vojenských dějinách, zpravidla spjatý se státním zájmem nebo panujícími hegemonickými narativy.

V českém prostoru máme zachované dvě největší bastionové pevnosti v dějinách, Terezín a Josefov. Na obě je navázaná poměrně početná komunita nadšenců, která je dílem rekonstruuje a dílem se okolo nich věnuje vojenskému reenactmentu. Díky zájmu o bastionové pevnosti jsem se dlouho pohyboval v sousedství reenactorů a vždycky jsem si říkal, že bych chtěl porozumět, proč to vlastně dělají. Už tehdy se mi zdálo, že jejich důvody jsou poměrně komplexní a nejde jen o zálibu v militární estetice. Moje cesta tedy vedla od spíše teoretického zkoumání historicko­-sociálních struktur k historickým vojákům a jejich zkušenostem. Od toho byl už jen krůček k vojenským reenactorům, kteří jsou přesvědčeni, že skrze své prožitky dokážou znovu zpřítomnit historické zkušenosti vojáků a dalších lidí na bojišti a vytvářejí tím takzvané afektivní dějiny.

Metodologicky se hlásíte k postpozitivistické orální historii – jak se tento přístup odlišuje od „tradiční“ orální historie a v čem spočívá?

Zjednodušeně řečeno, tradiční orální historie má za to, že když natočíme rozhovor s narátorem, poskytuje nám tento materiál za určitých podmínek historické reference, tedy průhledy do minulé reality. Tato představa je pro orální historii po kulturním obratu osmdesátých let velmi problematická. Postpozitivistická orální historie nepojímá nahrané rozhovory jako zdroje odkazů na minulé děje, ale jako velmi složitě utvářené příběhy o vlastní identitě, způsoby, jakými narátoři rozumějí sami sobě v rámci dějin. Vyhráli v nich? Jsou někde na jejich okraji? Jdou dějiny směrem, který je oslovuje, nebo na ně zapomněly?

Když přednáším, občas ten rozdíl mezi tradiční a postpozitivistickou orální historií zjednodušuji tak, že pro tu první je klíčovou kategorií paměť, a je otázka, jestli koresponduje s „minulou realitou“, kdežto pro druhou je to kultura, slovy Clifforda Geertze neviditelná síť významů, v níž žijeme a která do značné míry předurčuje naše prožívání a jednání. Je to vlastně abstraktnější přístup, ale troufám si říct, že poskytuje hlubší ponor do lidských příběhů.

Jak se tyto přístupy liší v pojetí psaní? U tradiční orální historie jsem měl vždy pocit, že se v ní střídá citování narátora s jeho parafrázováním historikovými vlastními slovy, a tak pořád dokola.

V českém prostředí byla tato manýra skutečně hluboce zakořeněná. Citace, parafráze, případně snaha narátorova sdělení verifikovat byly přístupem, který vycházel z teoretického nastavení starší orální historie, jež se pokoušela z rozhovorů „vydestilovat“ pravdu o dějinách. Byl jsem svědkem dlouhých debat, zda je tohle shrnutí zjednodušující, nebo jde o logický následek konkrétního přemýšlení o orální historii.

V tom, co dělám, stojím na ramenou celé zakladatelské generace postpozitivistické orální historie, lidí, jako jsou Alessandro Portelli, Luisa Passerini, Alistair Thomson a mnoho dalších, kteří své texty píšou úplně jinak. Snaží se, a já v jejich stopách také, o narativech jinak přemýšlet, dívat se za ně, nejít po „historické přesnosti“, ale po kulturou formované hloubce významu. Můj text, kterého si nejvíce považuji, je článek založený asi na třech minutách vyprávění narátora, který vzpomínal na traumata ze základní vojenské služby v sedmdesátých letech a vyrovnával se s nimi sofistikovaně budovaným imaginativním příběhem – který se nikdy nestal. Já ale nechci v rámci orální historie ověřovat, jestli se to nebo ono nějakým způsobem stalo, já chci porozumět způsobu, jakým se lidé vztahují k dějinám a jak rozumějí kultuře, do níž jsou vetkaní.

S jakými otázkami tým, který na knize pracoval, k militárnímu reenactmentu přistupoval? A jaké odpovědi jste získali? Museli jste zásadně změnit své vstupní představy?

U té knížky nastala velmi příznivá konstelace, kdy se dali dohromady lidé, kteří to téma moc chtěli dělat a výzkumně si spolu sedli. Průkopnicí přemýšlení o reenactmentu, jak se s ním setkáte v naší knize, je jedna z jejích spoluautorek, Lenka Hadarová, doktorandka na Masarykově univerzitě, která je aktuálně na rodičovské. Ta už v roce 2016 obhájila famózní diplomovou práci o kulturní biografii uniformy v rámci reenactorského představení z druhé světové války. Já v roce 2014 publikoval menší článek dotýkající se reenactmentu v pevnosti Josefov z jiných pozic, a když jsem skládal tým, tak jsem věděl, že ji musím oslovit. Zásadní roli hraje Pře­­mysl Vacek, který je vlastně tak trochu reenactor. V současnosti je doktorandem na FHS UK, celý život se ale věnuje staré hudbě, je virtuos na barokní loutnu a autor monografie Barokáři, jež se zabývá metodou postpozitivistické orální historie otázkou, jak si rozumějí lidé, kteří se snaží zpřítomnit hudbu 17. století, přestože nikdy nebudou moci zjistit, jak skutečně zněla. Posledním členem týmu je Jiří Hlaváček, také z FHS, který se zabývá soudobým československým vojenstvím zejména ve vztahu k roku 1968 a normalizaci a k identitě tehdejších profesionálních důstojníků.

Ten výzkum byl pro mě fascinující v tom, že ačkoli jsme byli dobře připraveni z hlediska teoretické průpravy či odborné zahraniční literatury, naše předporozumění jsme museli zásadně opravit. Já jsem byl například přesvědčený, že významnou část reenactorů ozbrojených formací nacistického Německa budou tvořit neonacisté nebo krajní pravičáci. To se naprosto nepotvrdilo. Ocitli jsme se v prostředích, kde se historické subjektivity, a to slovo používám raději než pojem identita, protože ta sugeruje cosi stabilního a neměnného, skládají tak komplexním a překvapivým způsobem, že nás to během těch tří let výzkumu naprosto pohltilo.

Vůbec neplatí obecná představa, že vojenští reenactoři jsou hlavně militární fanatici. Podle našich zjištění historický reenactment představuje hlavně vztahování se k nevyřízeným účtům dějin. Když budu mluvit o těch svých kapitolách, spousta lidí, kteří představují „Němce“, má ve své rodině podobné nevyřízené účty: dejme tomu část jejich rodiny pochází z regionů, odkud se rukovalo do wehrmachtu – těšínské Slezsko, Hlučínsko, Sudety. Jejich rodinné příběhy jsou často tragické a málokdy černobílé. Někteří z jejich předků z německých vojsk dezertovali a vstoupili do československého exilového vojska na západě i východě. Když vnímáte nejednoznačnost takové rodinné historie, může to ve vás vyvolávat tak silnou afektivní reakci, že chcete prožít život svých předků znovu a dospět k nějakému usmíření.

To se týká nejnovějších dějin. V knize najdeme ale také kapitoly věnované reenactmentu raného středověku nebo sedmileté války. Tam asi rozměr smiřování rodinné historie do hry nevstupuje – zvlášť když jde o reenactory indiánských válečníků.

Snaha o smíření může mít různě podoby. Když se řekne Terezín, většině lidí se vybaví terezínské ghetto, holocaust, případně Malá pevnost a věznice gestapa. Když ale člověk přejde Ohři, octne se ve Velké pevnosti, která je mistrovským dílem bastionového opevňování. Ve své době byla jedním z pilířů obrany habsburské monarchie a dodnes je pozoruhodně zachovaná. Kolem ní existuje velmi silná reenactorská komunita, věnující se většinově právě sedmileté válce. Důvod, proč to dělají, jsem se pokoušel nahlédnout skrze jejich ústřední kulturní kategorii, kterou vyjádřil vynikající místní vojenský historik Jiří Hofman výrazem „nakažlivá láska“. Ptal jsem se, jak se může stát, že někdo přijde do Terezína, z něhož většinu návštěvníků jímá úzkost, a nejen že si to místo zamiluje, ale dokonce se tam například přestěhuje.

Slavný polský sociolog Zygmunt Bauman mluvil o tekutosti modernity, v níž se všechno mění, často velmi nepředvídatelně, a pro reenactory představuje terezínská Velká pevnost místo jistoty, stability, která té tekuté změně nepodléhá. A v tomto místě, kde se věci už dvě stě padesát let nemění, mohou paradoxně prožívat klid a usebrání.

Na způsob, jakým reenactoři přistupují k minulosti, se hodí koncepce hauntologie. Terezín je typickým „haunted“ [strašidelným] místem. Přítomnost minulosti se tam emočně otiskuje do lidí takovým způsobem, že se k tomu nějak musí postavit. Většina reenactorů se importem osvícenecké vojenské kultury zpátky do Terezína snaží překrýt hrůzy, které se tam staly za druhé světové války, a tímto způsobem to místo vykoupit. Ta motivace je na první pohled zcela skrytá – a právě v tom je orální historie tak silná. Když se vám podaří získat důvěru lidí a oni vám svěří své životní příběhy, můžete dostat odpověď na základní antropologickou otázku: Co je to za lidi? Po tom výzkumu v Terezíně myslím, že to vím – a svěřil jsem to kapitole naší knihy.

A Indiáni?

To byl fascinující segment výzkumu. Strašně jsem se divil, když jsem zjistil, že v Česku existuje poměrně rozsáhlá komunita, vyšší desítky lidí, která reenactuje v odlehlých lesních oblastech sedmiletou válku v Severní Americe, jak ji můžete znát z románu nebo filmu Poslední mohykán. Nějakou dobu trvalo, než jsem se k nim dostal, a velmi si cením toho, že mi dali svou důvěru. Je pozoruhodné, jakou až muzeální přesnost jsou schopni dodat replikám zbraní, nástrojů či oděvů, které používají. Co je však mnohem zajímavější, je dostat se skrze interpretaci kulturních obsahů, nacházejících se v jejich vyprávěních, za povrch atraktivity jejich akcí v lesích. Ty jsou však pozoruhodné už velkým fyzickým výkonem: táboří v dobovém oblečení a vybavení v teplotách minus deset – já bych to nedal.

Daleko překvapivější je ovšem skutečnost, že za tím vším je kontrafaktický, imaginativní příběh, co by, kdyby. Co by se stalo, kdyby nativní kultury v 17. století evropské kolonisty porazily a vyhnaly ze Severní Ameriky? Je tam velmi silný, dnes by se řeklo postkoloniální, narativ, s nímž si ta komunita pohrává. Tragický příběh kolonizace a genocidy původního obyvatelstva Ameriky je v jejich reenactmentech rozehráván jako otevřený, a to na základě poměrně důkladné znalosti dobové literatury a reálií. Někteří z těch reenactorů jsou v úzkém kontaktu s kmenovými federacemi etnika Abenaki, snaží se učit jejich jazyk. Přitom jejich zájem je cíleně deromantizovaný. Dlouhodobě existuje pnutí mezi nimi a komunitou Euroindiánů, která severoamerické Indiány skutečně idealizuje a vytrhuje z kulturního kontextu. Mezi reenactory se například vedou diskuse o tom, do jaké míry reenactovat historicky velmi surovou zkušenost boje, kde se střetávaly různé militární kultury, které si velmi složitě vyjednávaly jakékoli humanitární ohledy – příkladem je notoricky známé skalpování.

Pozoruhodným prvkem, který sehrává ja­kousi zprostředkující roli, jsou potom skotští vojáci, kteří byli vlastně dvojími vyděděnci. V roce 1745 se ve Skotsku odehrálo poslední jakobitské povstání, a tisíce horalů se nechaly v následujících letech raději zverbovat do vojska – a později skončily v Severní Americe –, než aby žily pod velmi drakonickými represemi. Tam zjistili, že ve vztahu k zemi a půdě mají kulturně blízko k místním indiánským etnikům. Myslím, že právě v téhle blízkosti skotských a nativních amerických přístupů je hodně respektu a citlivosti.

Popularita Skotské vysočiny je ovšem spjata s romantismem, konkrétně s literárním dílem Waltera Scotta. Romantický pohled na minulé epochy, se kterým přichází právě Scott, spočívá v přesvědčení, že život byl tehdy zajímavější a autentičtější než prozaická současnost.

Teď jste popsal jeden ze silných prvků historického reenactmentu obecně: velká nespokojenost se současností, která může mít spoustu důvodů, často se vzájemně vylučujících. Nejsem na to vůbec odborník, ale v řadě rozhovorů, které jsem vedl, jsem zjistil, že mí narátoři jsou jen málo integrovaní do současné digitální kultury. Řada z nich doma neměla televizor ani smartphone, celá rodina měla jeden notebook, který byl někde ve skříni. A často bylo patrné, že považují současnou každodennost za problematickou a nechtějí v ní žít.

Funguje ten odstup od současnosti napříč generacemi? Zůstat digitálně asketický je jednodušší pro toho, kdo vyrůstal v době, která ještě digitální nebyla, než pro dnešního teenagera.

Pro historický reenactment je typická vícegenerační struktura: často se na něm podílí více generací z jedné rodiny. A musím přiznat, i když asi budu znít jako nějaký Foglar, že pro mě bylo hrozně osvěžující, když nás při natáčení jednoho rozhovoru narátorovy děti „vyrušovaly“ proto, že se ptaly na jméno neznámého ptáka nebo potřebovaly poradit s výrobou nějakého dřevěného artefaktu. Jako by žily mimo náš čas.

I když je pravda, že tohle se týká hlavně reenactmentu dávnější minulosti, reenactoři novějších konfliktů si často naopak spíš stěžují, že mají nedostatek zájemců v přijatelném věku. To je ostatně vidět na fotkách z akcí například z 18. století: mnoho účastníků je ve zcela nevojenském věku, typicky čtyřicet až pětašedesát.

Nedávno jsem slyšel v souvislosti s aktivními zálohami Armády ČR někoho zmiňovat, že právě vojenští reenactoři by mohli být potenciálním zdrojem rezervistů. Vy jste ale zmínil, že většina reenactorů nejsou militární fanatici a do záloh by se jim tak asi moc nechtělo…

Jimi vyznávaná militární kultura se významně liší od té současné. Já aktuálně píšu článek o dokumentárním seriálu K poctě zbraň!, který předloni odvysílala Česká televize. A jsem přesvědčený, že se jednalo o propagandistickou nalejvárnu právě pro vstup do aktivních záloh. Zásadní problém spočívá ve zmíněné odlišnosti militárních kultur. Ještě než se z Yuvala Harariho stal vizionář, který chce vysvětlit dějiny lidstva tisíce let do minulosti i do budoucnosti, byl vynikajícím kulturním historikem raného novověku. A v jedné své knize přišel s analytickým konceptem strukturace kultury války v 19. a 20. století.

Starší militární kultura se podle něj odvíjela od honorifikačního principu: jste voják a naplňujete své poslání. Pokud to děláte řádně, respektujete kód cti, jehož nejlepším příkladem je heslo „voják a válka“ v Diderotově Encyklopedii. Tam se říká, že voják slouží panovníkovi a při tom páchá nutné zlo, vyhýbá se však zlu, jež nutné není. V romantismu se vyvinula revelační militární kultura, která naopak říká: čím je boj brutálnější a bezprostřednější, tím vyšší prožitky vám poskytuje a tím lépe jste schopen pochopit lidskou podstatu. Tato kultura je typická tím, že úroveň humanitárních ohledů v ní prudce klesá.

Tyto dva principy se stále sváří, a mám dojem, že v poslední době dochází k vzestupu revelačního pojetí. Pro komunitu vojenského reenactmentu je ale typické ono honorifikační, a to i tam, kde takové historicky rozhodně nebylo. Panuje představa, a snad se nám to povedlo v naší knize přiblížit, že být vojákem znamená respektovat nějaký kód cti a pravidla vedení války, včetně humanitárních ohledů. Proto reenactoři povětšinou nejsou příliš vhodný materiál pro armádu, i když jsem se setkal s takovými, kteří v aktivních zálohách působí. Ale také platí, že v podstatě ani jeden ze sedmaosmdesáti narátorů, s nimiž jsme mluvili, neinklinoval k putinovskému Rusku.

Z vaší knihy ovšem vyplývá, že to je proto, že jste se nevěnovali reenactorům sovětské armády, kde se to podle vašich narátorů děje.

Komunita historického reenactmentu je širší než část, s níž jsme pracovali my. Na základě našeho přístupu jsme si vybírali skupiny, které stojí spíše mimo hlavní proud. Určitě jsou tací, kteří reflektovali na perspektivy putinovského režimu, ale ti byli celou komunitou poměrně rychle vytlačeni na okraj.

Ve studii věnované reenactmentu estonské jednotky SS, která se v roce 1945 probíjela přes české území do amerického zajetí, byla zde zadržena a byly na ní páchány válečné zločiny, mluvíte o vyrovnávání se s minulostí a snaze o smíření. Zároveň tito reenactoři zpravidla nepořádají veřejné akce. Přesahuje v takovém případě jejich úsilí individuální smiřování s minulostí, má nějaký kolektivní přesah?

Vím, že projevili snahu přenést své úsilí do veřejného prostoru a oslovili paměťové instituce na obou stranách. U obou se však setkali s velmi negativní reakcí. A to nepřicházejí s žádným revizionismem, jejich cílem je, aby se obě strany nějakým způsobem setkaly a porozuměly tomu, jaké byly motivace a příběhy jejich předků.

V knize nejednou zmiňujete jistou řevnivost mezi historiky a reenactory, co se poznání minulosti týče. Zároveň je zřejmé, že se tyto skupiny prolínají. Přináší reenactment nějaký přístup k minulosti, kterou historiografie zprostředkovat nedokáže?

Řada reenactorů má nějaký akademický titul, a myslím, že lze říct, že akademickou půdu „dobyli“ – a pak se zase vrátili na tu vlastní. Historický reenactment ve svých sofistikovanějších podobách ale může mít velký význam pro dějiny těla nebo animal studies, kdy dosahuje až na hranice experimentální archeologie, a tak může být přínosný i pro akademickou historiografii. Zároveň však platí, že lidské tělo je historizované a je velmi těžké zprostředkovat celý jeho dobový kontext. Kdybychom se přidali ke spolku, který se věnuje třicetileté válce, a zúčastnili se rekonstrukce bitvy na Bílé hoře, naše prožitky a afekty by se velmi výrazně lišily od toho, co se zachovalo v dobových dokumentech. V některých aspektech má reenactment potenciál korigovat naše představy o dobové militární praxi, například vyvracením toho, že co bylo v dobových příručkách, odpovídalo i praxi. Ale celkovou rekonstrukci prožitků dobového válčení přinést nemůže.