Odkud pochází termín hate speech a jaké konceptuální pozadí za ním vlastně stojí?

První doložený výskyt termínu hate speech je z roku 1938 v newyorském Syracuse Herald Journal. Údajně zde bylo uvedeno, že na Hitlerovi nás víc než to, co dělá, odpuzuje jeho „hate speech“, tedy jeho nenávistný projev. Narazil jsem na zmínku, že jde o odkaz na mnichovské události. Ale tu informaci se mi zatím nepodařilo ověřit. Je třeba ji brát s rezervou.

Tady je dobré připomenout, že o nenávistném projevu nehovoříme tehdy, když se dva lidé tvrdě hádají a napadají třeba ze žárlivosti, ale když se někdo snaží vyvolat nenávist vůči někomu jakožto členovi nějaké skupiny: „Vy zk****** buz**, už dlouho vás tu nebudeme trpět!“, „Vybombardovat ty muslimský op***!“, „Židovská cou**, budeš viset.“ Ten skupinový aspekt je důležitý, protože když se tyto projevy šíří a hromadí, mohou mít dopad na vnímání a postavení celé dotčené skupiny. Není to tedy jen psychologický problém, že se nějaká slova někoho dotknou nebo mu způsobí trauma, ale také společenská otázka. Postavení konkrétní skupiny lidí, u nás například Romů, je dáno mimo jiné tím, jak o nich mluvíme.

Jako právní téma se hate speech ­poprvé objevil zkraje 20. století. Například díky iniciativě American Jewish Committee byl v Pensylvánii přijat zákon zakazující šíření diskriminačních materiálů proti jakékoli náboženské či národnostní skupině. Ve třicátých a čtyřicátých letech pak existovala uskupení, která upozorňovala na to, že podobné fenomény jako evropský antisemitismus a fašismus existují také v USA, a chtěla prosadit zákony, které by omezily hate speech – i když tehdy se spíše hovořilo o „pomluvě na adresu skupiny“. To se jim sice nepodařilo, ale především s nástupem hnutí za občanská práva začal být uvedený termín čím dál významnější. Mezi šedesátými a osmdesátými lety se pak zcela etabloval.

Takže ten pojem vznikl v právním prostředí a nevychází ze společenských věd nebo filosofie?

Ten právní aspekt byl nepochybně klíčový.

Hate speech stojí blízko hate crime – vznikaly ty dva koncepty společně?

Určitě patří do jednoho „šuplíku“. V Česku se však v právu nepoužívá sousloví „zločin z nenávisti“, ale „předsudečné násilí“. Podobně jako u nenávistných projevů hraje v případě hate crime roli skupinový aspekt: jde o fyzický útok na někoho proto, že patří do nějaké skupiny. Například vražda dvou lidí před bratislavským barem Tepláreň v roce 2022 je typickým příkladem hate crime. Zákonem jsou takové činy postihovány mnohem přísněji než, řekněme, zločiny ze žárlivosti. Mají totiž dopad na celou komunitu lidí.

A jak tedy vypadá jejich postihování?

V tom se liší Spojené státy nejen od Evropy, ale vlastně od celého zbytku demokratického světa. V USA platí, že nikoho nelze postihovat za postoj vyjadřovaný v jeho projevu, říká se tomu „viewpoint neutrality“. Něčí projev je možné omezit výhradně kvůli důsledkům, jež by mohl mít. Když si vezmeme jako modelový příklad homofobní demonstraci, ve Spojených státech je možné ji zakázat, pokud se má konat v místě, kde jsou například gay bary a mohlo by tam dojít k násilné eskalaci. V evropském kontextu se stačí podívat na ten projev a konstatovat, že je homofobní – už v tom případě ztrácí ochranu svobodou slova. Ale samozřejmě trochu zjednodušuji.

To je důvod, proč se ve Spojených státech nezakazuje hajlování nebo nacistická symbolika?

Spíš lze říct, že je to tam zakázané v určitých kontextech. Když by hrozilo, že bude hajlovat sto lidí během demonstrace před košer obchodem, tak podobnou akci by úřady nemusely povolit. Stejně tak v některých státech existují restrikce ohledně používání těchto symbolů na veřejném majetku, třeba školách. Ale přitom je možné mít hákový kříž na autě a projíždět se s ním po městě: je to ústavně chráněný projev vlastního názoru. Vychází to z rozdílné tradice chápání svobody projevu. To, že se u nás stačí podívat na obsah konkrétního projevu, vychází hodně ze zkušenosti s nacismem a holokaustem. Spojené státy tuto zkušenost nemají. Je ale třeba říci, že ani tam nefungoval takto liberální pohled na svobodu slova vždy. Ještě během první světové války byli lidé postihováni za to, že se stavěli proti americké účasti v konfliktu a šířili třeba protiválečné letáky.

Kdy se to změnilo?

Existuje shoda v tom, že k obratu začíná docházet ve dvacátých letech. Tehdy pro­běhl například proces Whitney versus Kalifornie. Anita Whitney, dáma z významné kalifornské rodiny, podporovala komunistickou stranu, které byla přičítána snaha o násilné převzetí moci v USA. V tomto procesu padl slavný výrok soudce Nejvyššího soudu Louise Brandeise, který prohlásil, že na lži a bludy nemáme reagovat perzekucí, ale jinou řečí, která ukazuje, že se dotyčný mýlí. Odtud se pak odvozuje slavné heslo „více řeči, ne vynucené mlčení“, tedy že namísto omezování svobody slova je třeba vzdorovat dotyčným názorům protiargumenty. Ve Spojených státech existují oba tábory, tedy zastánci větších regulací i zastánci protiargumentace s minimem regulování, ale ten, který se odvolává na Brandeisovu tezi, představuje nyní dominantní americký přístup.

Zároveň je třeba dodat, že tato převažující interpretace prvního dodatku ústavy, na který se liberální přístup odvolává, má velmi specifický smysl. Říká, že není možné mít zákon a vládní zásahy, které by explicitně svobodu slova omezovaly kvůli obsahu sdělení či vyjadřovanému postoji. Zároveň to ale nevylučuje, aby si například soukromá univerzita zavedla interní „speech codes“, tedy například regulace omezující hate speech na školním kampusu. Což občas působí dohromady nepochopitelně – na jedné straně tradice velmi široké svobody slova a na druhé soukromé univerzity, které jako by proti tomuto americkému pojetí svobody slova šly. Ten liberální přístup se tam ale omezuje právě na otázku vládních opatření.

Není nahrazování zákonné regulace toho, co je a co není možné říkat, „neformálními“ morálními pravidly důsledek americké protestantské tradice?

Ano, tak bývá běžně vykládáno, proč může v USA vedle sebe existovat to liberální pojetí a současně přepjatost v regulaci projevů. Nemyslím si, že „woke movement“ je naprostá iluze, a sama americká levice si už přiznala, že má problém, že dospěla až k jakémusi puritanismu. Hodně diskutovaný byl v tomto kontextu editorial v The New YorkTimes z března 2022, ve kterém byl zmíněný problém jasně pojmenován. Myslím, že právě absence legislativního rámce, který by byl přísnější v omezování nenávistných projevů, ale třeba také dezinformačních kampaní, je jedním z důvodů, proč se ta „regulace“ děje takto nesystémově a občas divoce. Zmíněné „speech codes“ mají kompenzovat něco, co nedokáže zajistit zákon. Když si pak různé instituce vymýšlejí ad hoc pravidla a postupy, může se to zvrhnout. Může dojít k přepjaté reakci na přepjatý liberalismus v oblasti svobody slova.

Podobné tendence se ovšem přenášejí také k nám – prostě proto, že USA jsou nejen mocenským, ale také kulturním hegemonem, a tak se tamní trendy šíří. Nejsou pak vzhledem k té evropské tradici podobné pokusy trochu zbytečné, až kontraproduktivní?

Musím říct, že obavy, že tu budeme mít wokistickou cancel culture, mi přijdou liché. Z mého pohledu se jedná o velmi americký fenomén, který je k nám v podstatě nepřenosný kvůli jinému pojetí svobody slova. Možná se tu podobnou rigidnost někdo snaží občas uplatňovat, ale nevidím tu naštěstí žádné woke hnutí. Smysluplné je naopak to, co dělá třeba In Iustitia nebo jiné neziskové spolky. U nás totiž máme pravidla ohledně nenávistných projevů, například dva paragrafy v trestním zákoníku, které jsou ale velmi málo uplatňovány. V mnoha případech extrémně nenávistné projevy nikdo nestíhá nebo se je bojí stíhat, jak ukazuje debata o rasistickém plakátu SPD na Václavském náměstí. Takže si myslím, že má smysl tlačit na to, aby policie a soudy konaly, když dochází k porušování zákonů, které v českém právním řádu existují a které mají někoho bránit před nenávistnými útoky. Často bohužel dochází k tomu, že stát nechrání některé své občany, například Romy či LGBT lidi.

Představuje svoboda slova v pojetí Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP), spjaté s pravicovým aktivistou Danielem Vávrou, snahu zavést u nás ten americký model?

Podobné think tanky existují jak ve Spojených státech, tak třeba ve Velké Británii. Například britskou Free Speech Union (FSU) lze pokládat za politický projekt, v němž jde o svobodu slova pro konkrétní politické názory, nikoli o svobodu slova jako princip platný pro všechny stejně. Podobně jako FSU ani SOSP nemá tendenci vstupovat nestranně do debat o svobodě slova. To téma je pro ně spíš způsob přihlášení se k jistému táboru, který se definuje antiprogresivisticky, národně konzervativně nebo krajně pravicově. Málokdy jim jde o svobodu slova natolik, že by se třeba ptali, zda se jí dostává nějaké menšině. SOSP se například odmítla jasně vyslovit proti zákazu budapešťské Pride. Svobody slova se dovolávají zpravidla jen v případě, kdy jde o nenávistné výroky na adresu homosexuálů, Romů či o dezinformace o Ukrajině. Protipólem tohoto stranického přístupu ke svobodě slova může být mezinárodní PEN klub, který si v těchto otázkách zachovává výraznou neutralitu, měří stejně každému, levici i pravici.

Kdy se svoboda slova stala spíš tématem konzervativců než liberálů?

Svoboda slova musí být velké téma pro každého a zůstává jím i pro liberální a levicové proudy. Už proto, že mnohé menšiny mohou tu svobodu snadno ztratit. Je ale pravda, že do devadesátých let šlo dominantně o téma lidskoprávních hnutí – hlavně právě v souvislosti s tím, že menšiny neměly zdaleka tolik prostoru a že jejich slovo nemá stejnou váhu. Později už se ve Spojených státech toto téma začalo objevovat také u konzervativní pravice: mimo jiné v reakci na údajnou politickou korektnost a na univerzitní ­speech codes se nově ozývaly hlasy požadující svobodu otevřeně říkat, co si dotyčný myslí o Afroameričanech, Židech, gayích nebo přistěhovalcích.

Humor je už nějakou dobu jednou z důležitých strategií krajní pravice. Došlo k tomu na diskusních fórech, jako byl 4chan?

Spojení humoru a nenávistného obsahu má delší tradici, stačí si vzpomenout na rasistické a antisemitské karikatury z třicátých let. V poslední době se ale o tomto fenoménu mluví čím dál víc kvůli mainstreamizaci krajně pravicových hnutí. Představitelé tohoto proudu totiž chtějí vyjadřovat své „tradiční“ názory, ale zároveň usilují o proniknutí do politického mainstreamu. A humor je v tomhle účinnou strategií, jejíž využívání za posledních deset let výrazně posílilo. V roce 2017 například unikla na veřejnost příručka Daily Stormer, což je jeden z hlavních amerických neonacistických webů. V tomto dokumentu, který zveřejnil Huffington Post, bylo popsáno, jak se mají lidé na uvedeném serveru vyjadřovat, a explicitně se tam říká, že mají pro šíření svého přesvědčení používat humor – protože když je někdo nařkne, mohou se bránit tím, že šlo jen o vtip, mohou rozmlžovat, jak to mysleli, schovávat se za ironii a podobně. Zároveň humor činí extremistické postoje pro širší publikum přijatelnější. Posluchači jsou po nějaké době tolerantnější i k otevřené nenávisti, pokud je „natrénujete“ na rasistickém humoru či post­ironických projevech, u nichž není jasné, zda dotyčný mluví vážně, nebo jen vtipkuje.

O tom, že ironie je vlastně nepřátelská, mluvil už Karel Kosík. Jak lze vzdorovat internetové postironii či metaironii, když se stávají nástroji ideového nebo politického boje?

Jedna ze strategií je ukázat, že určitý typ politiků a aktivistů používá ironii či humor k tomu, aby mohli veřejně šířit jinak nepřijatelné myšlenky. Využívají přesvědčení širšího publika, že humor je prostorem, kde je možné říct všechno, protože to není myšleno vážně. Uvědomit si, že zneužití humoru či ironie je možné, by představovalo první krok správným směrem, k němuž ale často vůbec nedojde, protože humor má, obzvlášť u nás, auru čehosi nedotknutelného až posvátného. Tím spíš z něj činíme ideální sféru pro šíření extremismu.

Ve filosofickém výzkumu hate speech je nyní hojně diskutován pojem „sugar coating“, tedy přikrášlování, s nímž přišel filosof jazyka Kyle Adams. Jde o obalování rasismu, antisemitismu či homofobie do přijatelnější formy, například právě do humoru, což je vhodná strategie pro mainstreamizaci extremistických postojů. „Sugar coating“ doplňuje známé řečové figury, jako jsou „dog whistle“, kdy je nenáviděná skupina označována nepřímo, například místo „Romové“ se říká „nepřizpůsobiví“ a místo „Židé“ zase „Soros“, a „fíkový list“, kdy se k nenávistnému postoji připojuje jazykový přívěšek umožňující mluvčímu krýt se proti případné kritice: „Od jednoho psychia­tra jsem slyšel, že LGBT jsou nebezpeční pro děti.“ Je ale možné zvolit i naprosto odlišný přístup, tzv. bullhorning, kdy jsou rasismus či homofobie vyjadřovány zcela otevřeně, což je strategie s jinými cíli. Zmíněný rasistický plakát SPD byl takový případ. Šlo o to ukázat, že se dotyční nebojí říkat věci naplno a nerespektovat normy. Jedním z prvních, kdo tuto strategii ve veřejném prostoru začal používat, byl mimochodem Donald Trump a jeho spolupracovníci v roce 2015.

Věnujete se také dezinformacím. Boj proti nim patří v posledních letech k velmi frekventovaným tématům. Myslíte, že v tomto boji udělala odcházející vláda dost?

Záleží na tom, co všechno zařadíme pod „vládu“. Pod Úřad vlády patří třeba zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Ona a její tým se věnovaly vedle lidských práv také dezinformacím ohledně různých skupin a odvedly v téhle oblasti skvělou práci. Ale vcelku musím říct, že ten český přístup je dost roztříštěný – neviděl jsem nějakou ucelenou strategii napříč ministerstvy ani jasné odhodlání s dezinformacemi něco dělat. Známé jsou dnes reportáže Voxpotu, které odhalily, že stát měl povědomí o jednoznačně nelegálním dezinformačním obsahu, ale nijak nekonal. Takže můj celkový dojem je spíše rozpačitý.

Tu ucelenou strategii měl asi zformovat Odbor strategické komunikace státu Úřadu vlády…

Když se podíváte na to, jak funguje strategická komunikace například ve Velké Británii, na webu Government Communication Services jsou alespoň rámcově popsány komunikační cíle, jaký typ informací chce daná instituce prezentovat a jak bude úspěšnost těchto cílů měřena. U nás nic podobného nevidím. Mám především dojem, že stratkom by neměla být jen záležitost jedné osobnosti, ale instituce s jasnými pravidly a cíli.

Další věc je často skloňovaná mediální gramotnost – zní to dnes už jako klišé, ale na mnoha základních a středních školách nic jako mediální výchova neexistuje. Přitom průzkumy ukazují, že děti už v nízkém věku mohou být vystaveny dezinformačním kampaním.

Ale myslím, že to všechno nás ještě čeká, protože je nevyhnutelné se informačnímu prostoru věnovat a nějak jej chránit. Když se mluví o hybridní válce, nepovažuju to za metaforu. Dnes lze těžko popřít, že informace jsou vyžívány jako zbraně, ať už proti státním institucím, jejichž funkčnost je často zásadní pro naši bezpečnost, nebo proti některým skupinám lidí, a nutně tak dospějeme k tomu, že instituci systematicky se věnující dezinformacím potřebujeme. Tahle vláda byla vlastně první, která se tomu začala věnovat, takže v jejím hodnocení je asi namístě i shovívavost – bylo to takové nejspíš nevyhnutelné začátečnické klopýtání.

Je dezinformace do nějaké míry objektivní pojem, nebo je to, jak se občas tvrdí, věc perspektivy?

Můžeme si položit otázku: existuje masová komunikace, tedy šíření informací, jimiž chce někdo zasáhnout větší množství lidí? Evidentně ano. Mají některé typy těchto informací takový charakter, že chtějí někomu uškodit? Ano. A jsou typy masové komunikace, které mají někomu uškodit na základě manipulativních informací? Ano. Tyto tři charakteristiky definují dezinformaci: jsou to masově šířené informace, které mají někomu uškodit a jsou nějakým způsobem defektní. Příkladem budiž masově šířené tvrzení, že v Buči nevraždili Rusové, nebo tvrzení, že Istanbulská úmluva umožní svévolné odebírání dětí. Tvrdit, že dezinformace neexistují, mi přijde na úrovni plochozemství. Máme spoustu důkazů o šíření dezinfomačních zpráv. Jednu z nejlepších evropských databází lze nalézt třeba na webu Euvsdisinfo.eu.

Myslíte, že to bude znamenat nutnost výrazněji regulovat online prostor, ať už na evropské úrovni, nebo na rovině jednotlivých států? Mám na mysli třeba víc tlačit na odpovědnost sociálních sítí za obsah, který se na nich objevuje. Přestávají v téhle oblasti dostačovat tradiční představy o svobodě slova, které fungovaly ve 20. století?

Na evropské úrovni taková regulace už vznikla – jde o známý Digital Services Act (DSA), tedy Nařízení o digitálních službách. Mimochodem, my jsme jedním z mála členských států EU, který se zatím brání vtělit tuto legislativu do místní úpravy. Je paradoxní, že Maďarsko i Slovensko jsou v procesu integrování DSA do své legislativy mnohem dál než my, i když právě my jsme údajně odhodlaní čelit dezinformacím. Tato vzdorovitost ohledně DSA mimo jiné velmi omezuje Český telekomunikační úřad (ČTÚ), na který by se mohli lidé obracet, kdyby zaregistrovali liknavost sítí například ohledně nějakého nelegálního obsahu. Zde doporučuji sledovat výstupy Kryštofa Kučmáše z ČTÚ, kterého pokládám za jednoho z největších znalců této problematiky u nás.

Jak by taková regulace měla vypadat? Konkrétně na těch sociálních sítích, protože nikdo asi nechce chodit po hospodách nebo domácnostech a kontrolovat, co si tam lidé říkají…

Především součástí každé takové regulace musí být vysvětlování, že regulace není omezováním svobodné diskuse, ale její ochranou. Svobodná diskuse spočívá v tom, že lidé do ní vstupují se svými názory. Pokud informační prostor nechráníte před propagandou, do níž například Rusko investuje stovky milionů dolarů ročně, lidé nebudou vstupovat do diskusí se svými názory, ale s názory manipulátora. Podobně je to s nenávistnými projevy, jejichž cílem často není vnést do debaty názor, ale někoho v té debatě zastrašit a umlčet. Jsem proto přesvědčen, že pokud chceme mít skutečně svobodnou diskusi, musí existovat pravidla, která ji budou chránit.