Řád, který utvářel naše vnímání reality, se čím dál víc rozpadá a nový se stále nedokáže zrodit. Z náporu Reálna bez symbolického zprostředkování podle Slavoje Žižka pramení velká část současných úzkostí a patologických jevů. Jako obvykle z toho těží populistická pravice, zatímco emancipační hnutí zůstává pozadu.

V dnešní době zažíváme rozpad mnoha věcí, které se donedávna jevily jako pevné a bezpečné. V politice se rozpadá obecný souhlas, že liberální demokracie je nejlepší možné politické uspořádání; společnost se štěpí do znepřátelených bloků a komunit; mezinárodní vztahy se stávají konfliktními; neoliberální kapitalismus je v trvalé recesi; selhává globální klimatická politika. V knihách Metapopulistická demokracie (2024) a Doba přechodu (2021)jsem navrhl chápat současné krize jako součást interregna, jak je vymezil Antonio Gramsci: „Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto interregnu se objevuje velká rozmanitost morbidních symptomů.“
Co že dnes umírá? Píše se o liberální demokracii, globálním světovém řádu, neoliberálním kapitalismu, postmodernismu. Uvažujme však o tom, že umírá symbolický řád. Tento termín, jejž původně zavedl Jacques Lacan, označuje soubor institucí a diskursů v širokém slova smyslu – právních, politických, jazykových, kulturních. Základními jednotkami symbolického řádu jsou signifikanty (znaky), které se nalézají v soudržném poli významů (signifikátů). Slavoj Žižek spojuje Symbolično s „velkým Druhým“, který má povahu zákona. To znamená, že instituce a určité symboly či pojmy mají performativní sílu a utvářejí naše jednání i naše vnímání reality. Například pojem či symbol demokracie formuje způsob, jakým jednáme a vnímáme společnost.
Interregnum (neboli „mezivládí“)…Článek je přístupný předplatitelům*kám.