Na výstavě Životopis vypravěče se prezentujete jako výtvarný umělec. Jak důležitá stránka vaší tvorby to je?

Výtvarný umělec? To zní příliš vznešeně. Tak se necítím. Ale hodně mých uměleckých vášní se začalo prolínat. Rád fotím, také rád píšu. Když mi bylo šestnáct, přál jsem si stát se spisovatelem, ne filmařem. Už tehdy mě bavilo vytvářet věci, kde se různé umělecké formy prostupují. Když jsem se později kvůli studiu filmu přestěhoval do Bukurešti, tato vášeň mi zůstala. Je to vidět i na mých filmech. Zde vystavené fotky jsou také jistým ukazatelem, jak se moje umělecká práce vyvíjela. Právě na fotografii jsem si osvojil svou celkovou filmařskou vizi a kompozici snímání. Tak pozoruji svět kolem sebe a tento způsob u mě zůstává stejný.

Mnoho děl se týká vaší babičky. Jak vás ovlivnila?

Ona se v podstatě přímo podílela na tomto mém zájmu o prolínání uměleckých přístupů. Chtěl jsem zdokumentovat její život a obecně život lidí z Besarábie, odkud pocházela. Napsal jsem o ní knihu, která byla přeložena do francouzštiny pod názvem Une vie roumaine. Tania Ionaᶊcu, ma grand-mère de Bessarabie [Rumunský život. Tania Ionaᶊcu, moje babička z Besarábie, 2024]. Tato výstava je jistou formou ilustrace k té knize. Babiččin osud zastupuje to, co my, obyvatelé východní Evropy, dobře známe. Jednoho dne se v této části Besarábie objevila ruská vojska a oblast okupovala. Místní dostali čtyřiadvacet hodin na rozhodnutí, zda zůstanou, nebo odejdou. Naneštěstí se naše rodina rozhodla zůstat a moje prababička už pak nemohla své rozhodnutí zvrátit. Byl to tak trochu konec. Babiččina otce zavraždili, matku poslali na Sibiř. Jejího bratra zadrželi a později také zabili. Moje babička a její sestra byly jediné, které se zachránily.

Byl tento pohnutý osud prvotním impulsem k vaší tvorbě?

Od dětství jsem byl naší rodinnou historií fascinován. Později, jako student filmové školy, jsem se vrátil do svého rodného města, abych se babičky znovu na mnohé zeptal a udělal si poznámky. Chtěl jsem, aby věděla, že mi na tom záleží. V devadesátých letech jsem sepsal text, který však tehdy nevyšel a dlouho zůstal ukrytý doma v zásuvce. Rukopis vznikal tak trochu pro mé děti, byť jsem v té době ještě žádné neměl. O mnoho let později, když začala válka na Ukrajině, mi došlo, jak moc je tento text aktuální. Uvědomil jsem si, jak se lidé v těchto částech světa cítí. Jestliže žijete vedle takovéto mocnosti, bojíte se prakticky ne­ustále. Víte, že to vždycky může přijít. Neustále se musíte obávat o svůj život. Lidé se ne vždy stěhovali, ale hranice kolem nich se posouvaly. Má kniha je jistou křižovatkou velkých dějin a osobního, až intimního příběhu. Je to svědectví o lásce k mé babičce a o její lásce ke mně. Chci mimo jiné přimět lidi kolem sebe, aby se nebáli a přiznali své city k blízkým. Je také zapotřebí, abychom se o bližní více zajímali. Neustále totiž máme dojem, že je dostatek času. Ale tak to není.

Vaše snímky téměř vždy tematizují rumunské prostředí, i když mnohdy s univerzálním společenským přesahem. Může být i příběh vaší babičky inspirací pro další filmový scénář?

Už jsem ho napsal, ale nakonec jsem s ním nebyl úplně spokojený. Myslím, že kniha obsahuje mnoho detailů významných pro zachycení atmosféry. Místo nedokonalého filmu bych raději preferoval minisérii. U nás je však poněkud složité zafinancovat vznik seriálu. Podle mých představ by měl mít šest epizod a týkal by se všech podstatných historických událostí v Rumunsku ve 20. století. Na počátku této éry se vše zdálo v klidu. Například moje rodina, která má řecký původ, prchala před Turky a osmanskou říší. Pak se usadila v Besarábii, která je dnes součástí Moldávie. To bylo ve východní Evropě běžné. Jako by zde neexistovalo klidné místo, jakmile žijete v průsečíku tří říší – osmanské, ruské a nakonec i habsburské. A tento neklid pokračoval. Obyvatelé východní Evropy nějak přežili první i druhou světovou válku, a nakonec i komunistickou éru. Právě o tomhle bych chtěl natočit ten seriál. Nešlo by ale jen o zachycení rumunských dějin. Na tomto příkladu lze pochopit i některá univerzálnější pnutí. Uvědomit si, jaké to je, když žijete pod neustálým tlakem v místech, kde se střetávají různé mocnosti.

My spolu mluvíme na festivalu Víkend na Východě, který má v Paříži už poměrně velké renomé. Jak je ale podle vás složité prezentovat Východ tady na Západě? V jednom rozhovoru pro Radio France jste naznačil, že současný západní zájem se upírá jen na válku na Ukrajině.

Je to složité. Nelze říct, že by válka zcela ubírala zájem a pozornost o další fungování východní Evropy. Pokud ale budu mluvit ke své profesi, musíte prostě něčím zaujmout. A to něčím, co budí zvědavost. Bohužel, vý­­chodní Evropa je nadále teritoriem tak trochu šedým, pro lidi ze Západu neviditelným. Je dobře, že dnes už východ Evropy nebudí na Západě odpor nebo strach. Na druhou stranu o něj ale chybí zájem. A to je možná ještě horší. Podporuje to v lidech jen stereotypy a klišé. Východ je šedivý komunismus a pak legrační podání obyvatelstva Balkánu. Myslím, že Emir Kusturica k tomu hodně přispěl. Ale to není skutečnost. Nakonec z toho bují jen frustrace.

Vy se ale přece ve filmovém prostředí pohybujete už dlouho, a to právě i tady ve Francii.

Mám bohužel hodně známých i tady ve Francii, s nimiž jsem začal pracovat před třiceti lety, a ti se mě nadále ptají, zda mluvíme rusky. A zda je u nás velká zima. Víte, chápal jsem to po konci studené války, kdy lidé neměli dostatek informací. Ale v dnešní době je to zarážející. Ukazuje se, jak se svět dělí na centrum a periferii. Končí to tím, že pokaždé, když dostaneme možnost se nějak prezentovat, ať už filmem, nebo díky takovýmto festivalům, tak začínáme nanovo. Ale nevěsíme hlavu, je to pro nás příležitost, jak otevřít dialog a přimět lidi k zájmu o „periferii“. Mnohdy se pak setkávám s překvapením, že i u nás žijí lidé s moderními nápady. Na druhé straně to chápu. Pokud se narodíte ve velké zemi s bohatou kulturou a historií, potřebujete nějaký impuls k tomu, abyste se zaměřili na zkoumání něčeho jiného. Nicméně myslím, že právě skrze naše umělecká díla se musíme vytrvale snažit probouzet zájem.