Navzdory dlouhodobému boji se stereotypy a obavám z marginalizace prožívá české loutkové divadlo v posledních letech výrazné oživení. Nastupující generace tvůrců a tvůrkyň zakládá nové soubory, které pracují s komorními formami, objektem, analogovými technologiemi i environmentálními tématy.
Loutkové divadlo se v rámci divadelního umění tradičně nacházelo v nelehké pozici. Dodnes je nuceno bojovat s různými stereotypy a jeho emancipační proces jakožto plnohodnotného divadelního druhu stále není zcela završen. Ostatně není tomu tak dávno, co panovaly obavy ohledně upozaďování loutek na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU ve prospěch oněch „alternativních“ forem.
S odstupem času však lze konstatovat, že se pesimistické předpovědi nenaplnily. Za jeden ze symptomů loutkářské „renesance“ lze považovat i zájem tvůrců a tvůrkyň nastupující generace, který se projevil boomem nových loutkářských uskupení, vznikajících typicky na základě studentských klauzur či projektů a tvořících dnes již stabilní součást českého loutkového a objektového divadla. Patří mezi ně například soubory FRAS, Musaši Entertainment Company, R405, TMEL, PYL, KHWOSHCH nebo A. J. Nosorožec. Někteří tvůrci působí také ve zřizovaných divadlech či v rámci individuálních projektů třeba pod křídly Studia Damúza.
Uvedené soubory v lecčem navazují na formativní přístupy svých vyučujících, především členů souborů Buchty a loutky a Handa Gote, současně však do loutkářské tvorby vnášejí nové tvůrčí impulsy. Škála jejich divadelních a výtvarných projevů je mimořádně pestrá, zde si ale dovolím lehké zobecnění – nikoliv ve snaze vytvořit univerzální charakteristiku jejich tvorby, ale abych pojmenoval,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.