close search

Příběh, jaký od Ruska chceme

slepá v kopřivách

Je to už půldruhého roku, co jsem v těch místech na severním okraji Moskvy u lesa s mřížovím pěšinek byla naposledy. Když se s J. domlouvám, že se tam u nich ve čtvrtek večer stavím, zeptá se, jestli ještě vůbec trefím, poslala by mi adresu. A mě ta nevinná otázka zabolí. Čtu v ní, že pro ty, kteří zůstali, jsem najednou cizí; přijíždím ze světa, který by na tenhle nejraději zapomněl. Jenže já nezapomínám a jdu ve smluvený den od metra po své vyšlapané trase a proklouznu i těsnou škvírou mezi dvěma vysokými domy, co z rušné ulice vede do tichého dvora. Vědí o ní jen místní, krátí si tak cestu, ale já se teď do ní soukám především proto, abych se ujistila, že i nadále patřím k nim; krátit si cestu nemusím, jdu jako vždy s předstihem. A tak dům J. záměrně minu a pokračuju asi dvě stě padesát metrů k protějšímu dlouhému paneláku o pěti patrech. Zastavím se před ním a pohledem přejíždím po omšelé fasádě, po oknech, která v brzké zimní tmě svítí oslnivě bíle, měkce žlutě, hřejivě oranžově i růžovofialově, a hledám mezi nimi ta, které ještě ne tak dávno patřila mně. Pohyb za jedním z nich, za tím do…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image