Soubor povídek zasazených do předválečných Sudet, který je v tomto čísle vícekrát zmiňován, je jako celek ukázkovým příkladem exploatace, přičemž prostor pohraničí zde plní v mnoha případech pouze roli exotických kulis. Neznamená to, že by povídky byly špatné – vše je dobře napsáno, ohlazeno, plyne to bez větších zádrhelů, pěkně se to čte. Ale většina knihy je poněkud v kontrastu s úvodem historiků Martina Gromana a Michala Stehlíka. Je samozřejmě chvályhodné, že vyzývají k tomu, abychom naším jazykem vyprávěli dějiny vysídleného německého území a národa, ovšem ve Ztraceném ráji se to děje jen minimálně. Jako téměř každá literatura jsou to totiž především příběhy o lásce, nenávisti, životě a smrti. Historickou látku, která by oživovala konkrétní události, tu nalezneme snad jen u Jaroslava Rudiše (na dialozích postavená povídka elegantně tematizující mj. svatbu následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Zákupech), Leoše Kyši (akční příběh o příhraničních protestech po vzniku Československa, odehrávající se na Bruntálsku) a Davida Jana Žáka (dobrodružné příhody klučičí party v době vzniku Foglarova Mladého hlasatele). Dále stojí za zmínku Elbemann Michala Vrby, kde se v kulisách labského údolí před Ústím řeší nesamozřejmost smíšeného manželství Čecha a Němky a těžký život v horečnatě se rozvíjejícím industriálním prostředí. Moc pěkná je i povídka Petry Klabouchové ze Šumavy, jenže v té nějak těžko vidět ono oživování zamlčených či zapomenutých příběhů – vždyť přesně tohle psal už před více než sto lety Karel Klostermann. Ve zbytku knihy si autorky pohrávají s typickými motivy a stavějí kulisy k zaměnitelným příběhům, které by se mohly stát prakticky kdykoli a kdekoli.

Sudety: Ztracený ráj. Host 2025, 329 s.