Spisovatelka a socioložka Jana Vitíková se ve své druhé knize vrací do rodného Chomutova, místa bez kořenů s vyhořelými lidmi, všudypřítomným smogem a prachem a elektrárenskými komíny tyčícími se nad jámami po těžbě uhlí. Autorka nezapře svou specializaci: okolnosti života i místních pracovních příležitostí jsou podány se syrovou autenticitou. Postavy ztroskotané na periferii světa Vitíková líčí s empatií, ať už ty víceméně kladné (černobílé charaktery zde nehledejme), nebo ty přihlouplé, otrávené rasismem a záští ke všemu, co se vymyká horizontu Krušných hor. Jinak je tu většina toho, co od „rozvrácených“ Sudet čekáme: rozpadlé rodiny, samota, chudoba, přízraky vyuhlených vesnic, ztracenost postav ve světě i v životě. I když podtitul knihy zní „Příběh z kraje, který zapomněl na bohy“, různé mytologické bytosti se z hlubin zapomnění do života kolem jam vlamují. Tmelem knihy jsou příhody party z fabriky, která každý pátek a sobotu vykonává alkoholické rituály k zachování světa, z nichž se pak celý víkend vzpamatovává. Občas se však zatmí a každodennost naruší prastará božstva, titáni vykutaní z hloubi země nebo nemluvné bytosti z hloubi času, které končí v sídlištním nonstopu. Je to sice místy zdlouhavé čtení, za jehož podivností stojí těžko rozšifrovatelné motivace, ale je třeba ocenit snahu o svérázný způsob uchopení současnosti. Autorka tu nesepisuje konjunkturální epické rodinné ságy, ani se nedojímá nad nespravedlnostmi světa. Prostě jen divně píše o divné krajině.

Jana Vitíková: Jámy. Argo 2025, 374 s.