Krajní pravice měla ve vztahu ke klimatu dlouho pověst popíračů a konspirátorů. Třebaže to nikdy neplatilo zcela, zvláště v poslední dekádě se vztah především evropské krajní pravice ke klimatu a „zelené agendě“ proměňuje společně s tím, jak se mění i postoje jejího elektorátu. Výsledkem je podstatně nuancovanější přístup než jednoznačný „klimaskepticismus“. Například dnes už je tradiční boj krajní pravice proti Zelené dohodě pro Evropu součástí její širší antiunijní agendy, ačkoliv na domácí půdě může prosazovat některé prvky environmentální a klimatické politiky. Zároveň platí – jakkoliv se to na první pohled může zdát kontraintuitivní –, že krajní pravice na jednu stranu může programově pečovat o krajinu a životní prostředí, a zároveň často odmítat klimatickou politiku: tu totiž vnímá jako cosi evropského, nadnárodního a progresivistického, a tedy jako součást nepřátelského tábora.

Například když byl řecký Zlatý úsvit ještě součástí evropské politiky, propagoval otevřený ekofašismus, který tvořil nedílnou součást jeho politické ideologie. Hlasování pro ekologickou legislativu bylo pro řecké fašisty stejně samozřejmé jako odmítání imigrace, rasismus, islamofobie nebo vypjatý nacionalismus. Ani v prostředí mimoparlamentní ultrapravice není ekofašistické myšlení ničím mimořádným. Jak upozorňuje environmentální sociolog Balša Lubarda ve své knize Far­-Right Ecologism (Krajně pravicový ekologismus, 2023),…