U tak kanonického textu, jakým je Wildeův román Obraz Doriana Graye, vyvstává otázka, proč jej znovu inscenovat, přece jen naléhavěji než u méně známých předloh. Zdá se, že si ji položil i tvůrčí tým v čele s režisérem Tomášem Loužným a dramaturgem Peterem Galdíkem. Vícenásobné uchopení hlavní postavy – mimo jiné skrze psychoanalyticky motivovaný výklad hrdinova jednání nebo rekonstrukci jeho života ve formátu připomínajícím true­-crime podcast – naznačuje snahu nahlédnout notoricky známý příběh z nové perspektivy. Jiná věc je, nakolik se tento záměr podařilo naplnit. Tři herci a tři herečky vytvářejí sbor vypravěčů, kteří vstupují do situací jako hlavní postavy románu (většinou věrně podle předlohy), nebo naopak vystupují prostřednictvím zcizovacích momentů sami za sebe. V těchto pasážích jsou patrně využity postřehy nasbírané během zkoušení. Z mizanscén i intenzivního fyzického projevu herců jsem nabyla dojmu, že si postavy mají navzájem nastavovat zrcadlo a odrážet se jedna v druhé. Tento motiv je však opakovaně přerušován ostrým střihem a přechodem k jinému tématu. A právě roztříštěnost mě na Loužného inscenaci rušila nejvíce. Dialogy rozvíjející určité, alespoň částečně formulované téma zůstávají nedořečené a rychle ustupují dalšímu posunu fabule. Soustředit se u takto známé klasiky právě na převyprávění děje – byť v působivé scénografii a s pohybově zdatným souborem – přitom nemusí být jediné a ani nejlepší řešení.

Oscar Wilde, Tomáš Loužný, Peter Galdík: Obrazy Doriana Graye. Divadlo Petra Bezruče, Ostrava, psáno z reprízy 25. 2. 2026