Internet poskytuje bezpočet úžasných mož­ností. Stane se, že narazíme na text o rozsahu dejme tomu šest řádků – a máme jej zdolat. Pokud někdo nad tak nevídaným, ba přímo gigantickým úkolem zoufale zanaříká a pocítí naprostou beznaděj a frustraci, nabídne mu systém úlevný manévr: po kliknutí na nápis „číst méně“ se sdělení zkrátí na tři řádky. Pokud by subjekt (nechce se mi říkat „čtenář“) po jejich přeslabikování zatoužil dozvědět se přece jenom ještě něco, klikne na „číst více“. Když ho délka opět vyděsí, může se vrátit zpět na původní úroveň a opět revokuje zadání „číst méně“.

Nedovedu si představit, jak by reagoval člověk, na jehož míru je nastrojena tato důmysl­ná ochrana před nežádoucím přetížením, pokud by mu někdo vložil do rukou noviny, časopis nebo nedejbože knihu. Patrně by mu podklesla kolena a zhroutil by se v šoku z vyděšení. Ivan Mládek kdysi v jednom rozhovoru varoval, že čtení způsobuje rakovinu. Sice se o tom příliš nemluví, ale není pochyb o tom, že v části společnosti se tento strach prosadil. Je také možné, že existoval vždy a v některých rodinách se předával z pokolení na pokolení. V mnoha domácnostech se nikdy knihy nevyskytovaly a jejich pořizování se považovalo za projev duševního onemocnění. (Uznávám, že v jistých případech tomu tak vskutku může být, excesivní hromadění čtiva nepopiratelně mnohdy hraničí s mánií, avšak z vlastní zkušenosti potvrzuji, že při dobré strategii se hospitalizaci a nucené léčbě člověk může vyhýbat celá desetiletí.)

Intelektuál sotva může číst půl hodiny týdně, i když ti zkušení by se už asi bez četby obešli. A naopak, můžeme číst celkem dost, ale co když devadesát procent z toho hned zapomeneme? Vášnivý čtenář však nesnese askezi. Kunsthistorik V. V. Štech blahé paměti prý četl i při malování pokoje noviny polité barvou. Dnes se lidem nutí místo písmenek piktografy, smajlíky a obrázky a lidé se jim radostně oddávají. Jsme stále vzdělanější, ale čtení nás přitahuje méně a méně. Tak je to se vším. Všechno jde zu grunt, a přitom se všechno stále zlepšuje. Jeden z paradoxů neustálého vzestupu lidstva.

Před několika lety se na veřejnoprávní televizi objevila reklama na celonárodní akci Čteme dětem. Reklam bylo víc a poslední byla korektivní. Holčička ohromuje udivenou babičku proudem jakési historické faktografie a Viktor Preiss jemným, ale pevným hlasem vyzývá: „Čtěte dětem dvacet minut denně – ale ne víc!“ Hrozba fatálního poškození a nenapravitelných škod musí být zažehnána. Koho by však následky postihly víc – ty, co čtou nebo je jim čteno, anebo ty, co se čtení bojí? Copak není dost lidí, kteří mají oprávněné důvody se národa čtenářů obávat? Není dost lidí, kteří žijí a tyjí z lidské tuposti a necitelnosti, kterou nenarušují příbojové vlny slastného oceá­­nu slov a vět?

Tak holoto, budete číst míň, nebo nebudete? Půjde to po dobrém, nebo po zlém? My vám to bláznovství vyženeme z hlavy! Ale pozor, ještě se nic nerozhodlo, ještě je tu dost těch, kteří chtějí plout nedozírným nebem knih, kteří chtějí číst více, aby více snili, a proto více žili, aby přijímali jiné, netušené a nové, aby ve čtení nalézali hloubku a jemnost, která bude proměňovat jejich životy. Ještě přijdou časy, v nichž vyvane hloupost a nikoho nenapadne omezovat čtenářské trasy ke hvězdám. Hory nebudou rodit myši, ale budou v nich planout ohně a zářit do daleka. Ještě to není, ale bude. Copak jsme tu od toho, abychom nevěřili pohádkám?

Autor je literární historik a kritik.