Haškův Švejk je patrně nejslavnější české literární dílo. Přece však existuje celá galerie vynikajících kulturních osobností, které Švejka nepřijaly, neporozuměly mu či mu porozumět odmítly, ba ho přímo zavrhly: namátkou F. X. Šalda, Václav Černý, Ferdinand Peroutka, Jaroslav Durych, Ivan Diviš, Josef Jedlička. Absurdně a zcela proti obsahu knihy v něm projektivně spatřovaly lajdáka, ulejváka a zbabělce, nikoli proroka apokalypsy. Zdá se, že jejich postoj vyvěral z neschopnosti odlišovat iluze od ideálů. Hašek iluzím ve Švejkovi neúprosně seká hlavy jako kombajn; sám byl podle všeho pravý, i když nikoli okázale transparentní idealista, avšak ani on se iluzím nevyhnul (jeho role v ruské revoluci je výmluvná). Vyskytlo se však též mnoho těch, kteří nám ohledně Haška otevírali oči – Emanuel Frynta, Bohumil Hrabal, Milan Jankovič, Přemysl Blažíček, Karel Kosík, Václav Bělohradský, Luboš Merhaut a v neposlední řadě také Sylvie Richterová.

Idiocie hubí člověka

Sylvie Richterová otiskuje v knize Humor jako zvláštní rozměr vědomí osm esejistických studií z let 1983–2024, její sevřené texty tedy vycházejí z dlouhodobého promýšlení a úcty k Haškovu dílu. Do centra její pozornosti vstoupily idiocie a blbost jako metafyzické, významotvorné fenomény. „Ha­­šek zviditelnil blbost jako logickou, hodnotovou, poznávací i praktickou zvrácenost.“ Blbost tady ovšem nemá nic společného s inteligencí, kterou podivným způsobem měříme a ještě pochybněji kvantifikujeme, ale představuje antropologickou kategorii, je způsobem vztahování se ke světu, který se subjektu otevírá i zavírá. Jde o celou „architekturu zrcadel, v nichž blbost reflektuje sama sebe, aniž se kdy spatřila“. Blbost ve všech souvislostech znamená mimořádně závažný problém, neboť „idiocie je to, co hubí člověka a může zahubit lidstvo“. To, co diagnostikoval Hašek ve Švejkovi, nabývá mimořádně závažné a aktuální podoby dnes, kdy se blbost rozlévá jako starozákonní potopa po dříve pevné souši, její hladina stoupá na všech mořích internetu a hrozí pohltit všechnu soudnost, jemnost i hloubku; odolávají jen poslední ostrůvky zdravé mysli. Politici vůči ní ani dříve nebyli nijak imunní, nyní se však často stávají jejími přímými vyslanci, reprezentanty a personifikacemi.

I na všudypřítomné viry této neveselé skutečnosti však existuje protilék. Richterová ukazuje, že jednu lidskou dimenzi tvoří myšlení a druhou smích, který myšlení překonává a stojí nad ním. Smích vystupuje jako vyšší stupeň poznání, artikuluje transcendenci a noetickou hodnotu, osvobozuje, probouzí, vede k osvícení. Richterová se zabývá smíchem z různých stran, chápe jej jako výraz a zdroj energie, dobírá se i prostřednictvím Švejka podstaty a povahy smíchu jako něčeho zároveň absurdního a svrchovaně smysluplného, subversivního, bytostně humánního i paradoxního. „Nezničitelný“ Švejk však má magický, pohádkový status, ponechává si svou neprůhlednost a unikavost, zůstává jen vykonavatelem rozkladné jazykové funkce.

Duše ukrytá za zrcadlem

Autorka vyvrací klišé a naivní představy vyvozené z povrchního a předsudečného čtení díla. Podobné deformace a zkreslení však poznamenávají a zatěžují i obraz Haška samotného. „Má­-li Švejk místo duše zrcadlo, Hašek má duši dobře ukrytou za zrcadlem.“ Haškův charakter se ozřejmuje v ostrých a někdy obtížně slučitelných a matoucích protikladech a výjevech, jež často vybízejí k snadným závěrům a dezinterpretacím. Hašek, osobnost složitá a rozporná, soustavně mystifikuje, aby se mohl skrývat, zastírá, aby (si) nemusel lhát. „Jeho rozpory jsou zobecnitelné a příznačné pro celou jednu epochu historických ideálů a mystifikací,“ konstatuje Richterová; nepochybně v sobě odrážejí či předjímají i jejich inverzi a ztroskotání.

Sylvie Richterová ve svých neobyčejně koncentrovaných esejích až strhujícím způsobem zobrazuje smysl a důsledky Haškovy výpovědi o hrůzách moderní civilizace, která jej zařazuje vedle Karla Krause, Franze Kafky, Alexandra Solženicyna a mnoha dalších. Témata a otázky její knihy prokazují až podivuhodnou blízkost k nejsoučasnějšímu dění u nás i ve světě, v němž fenomenologie blbosti a smíchu bude i nadále jedním z hlavních klíčů k porozumění době a účinné sebeobraně.

Autor je literární historik.