Hranice mezi undergroundovou a oficiální tvorbou jsou v experimentální hudbě vágní, nicméně vcelku pevné. Ačkoli mezi umělci a umělkyněmi objíždějícími evropská města za honoráře, které sotva pokryjí dopravu, a těmi, co vystupují v prestižních institucích a jsou zváni na festivaly, leckdy najdeme jen minimální stylové a kvalitativní rozdíly, dostat se z první kategorie do druhé není jednoduché. I osobnosti, které mají mezi posluchačstvem status legend, bývají nuceny kombinovat větší koncerty s těmi komorními. Existují ale výjimky, jimž se podařilo do druhé kategorie bezezbytku přesunout. Příkladem je newyorská skladatelka Lea Bertucci.

Možnosti témbru

V letech před covidem jsme mohli Leu Bertuc­ci vidět i u nás: opakovaně vystoupila v Praze (mimo jiné i v rámci série A2+), ale také v Brně. Šlo o malé koncerty pro pár desítek návštěvníků a Bertucci se na nich prezentovala jako saxofonistka pracující s elektronikou, zejména s páskovými smyčkami. Svou hrou na altsaxofon, případně basklarinet se zařadila po bok současníků typu Colina Stetsona a jeho epigona Bendika Giskeho nebo americké experimentátorky Matany Roberts, tedy hráčů, kteří v desátých letech namísto ryčných freejazzových ataků zkoumali možnosti témbru, trpělivě budovali lyrické struktury a zhusta si přitom pomáhali dalšími prostředky.

Role dřevěných dechových nástrojů, do té doby dominantních, se po nahrávce Metal Aether (2018) v tvorbě Bertucci ­umenšila. Newyorská hudebnice už nebyla jen skla­datelkou­-performerkou, jako třeba Meredith Monk nebo Caroline Shaw, a začala více pracovat na instalacích a site­-specific projektech. Album Acoustic Shadows (2020) tak zachycuje vystoupení dvou komorních ansámblů v prostoru kolínského Deutzerova mostu, přičemž kompozice pracuje se specifickým akustickým prostředím kovové konstrukce – včetně čtrnáctivteřinového dozvuku. Následující nahrávka A Visible Length of Light (2021) sice spadá do droneové elektroakustiky, ale je na ní patrný větší důraz na melodie a vrstvení. Když potom na desce Of Shadow And Substance (2023) Bertucci úplně opustila saxofon a nechala své kompozice interpretovat najaté hráče, zdálo se, že v záplavě exkluzivních zakázek už pro ni sólové hraní není prioritou.

Loňské album The Oracle se ale tomuto trendu vymyká a skladatelku v mnoha ohledech představuje v novém světle. Do loňského ro­­ku byla autorkou stojící na pomezí soudobé klasiky, experimentální elektroniky a improvizace. Stala se mistryní uměřených forem s citem pro detail a účelné vrstvení, přes všechny své kvality ale nikdy nebyla radikální. The Oracle oproti tomu obsahuje hudbu přinejmenším kuriózní.

Halucinační svět

Klíčem k nové desce pro mě byla jedna cesta autobusem. V tu dobu jsem album The Oracle průběžně poslouchal snad dva měsíce, ale pořád jsem je nedokázal uchopit. Vnímal jsem řadu pozoruhodných prvků, ale také určitou beztvarost, někdy až zvukovou banalitu, což mě vedlo k založení nahrávky do provizorní škatulky „akademická psychedelie“. Zdálo se mi, že Bertucci zkoumá psychedelický zvuk, potenciálně vedoucí ke změně vědomí, s až moc velkým odstupem. Při zírání na ubíjející rovinu příměstské krajiny jsem ovšem v hlubinách skladby Sister of Sleep náhle odhalil skrytou melodickou linku, která neurčitě oscilovala mezi vokálem, dechovým nástrojem a syntezátorem na samé hranici vnímatelnosti. Pod monotónním syntezátorovým pulsem, jehož neopracovaný zvuk jako by se vracel padesát let do minulosti, zněla ozvěna andělských zpěvů.

Došlo mi, že nemá smysl snažit se o uchopení celku ani sledovat tu nejvýraznější vrstvu. Lepší je zaměřit pozornost pod povrch, k některé z mnoha sekundárních linek. Při jejím sledování se kolem nás začne objevovat halucinační svět, kde se každý prvek hýbe v jiném rytmu, a jakmile upřeme pozornost jinam, celý obraz se přeskládá. Je to mimořádně autentická simulace zážitku z psychedelik – se smyslovým přehlcením a myriádami neodbytných vjemů, které se skládají do nesourodých smyček. Není přitom úplně zřetelné, co v hudbě skutečně je a co si posluchačova mysl „dopočítává“ sama, s psychoakustickými jevy nicméně skladatelka pracuje zcela vědomě a tahle nejistota je podle mě legitimním aspektem poslechu.

Nesrozumitelná proroctví

Bezezbytku platí předchozí popis pro Sister of Sleep, čtvrtou kompozici, která je pomyslným vrcholem vytržení z běžného stavu vnímání. Album v šesti skladbách opisuje psychedelický ponor a jeho odeznívání, není ovšem věnované rauši, ale věštbě: Bertucci se vztahuje k delfské věštkyni Pýthii. Hudba připomene eklektické rituální koláže projektu Masma Dream World nebo kvaziakkadskou produkci tria Nodding God, sestávajícího z členů Current 93. Také Bertucci používá prostředky, které jsou až křiklavě anachronistické, a zve posluchače na fiktivní výlet do hlubin času. K sugesci chvíle, kdy jedovatými výpary obluzená věštkyně pronáší nesrozumitelná proroctví, slouží zvukové tropy psychedelie a dávnověku. Prskání a mlaskání syntezátorů někdy evokuje prvotní, dnes už naivní úžas nad možnostmi elektronických nástrojů.

Jenže to je jen povrch. Elektronikou prostupují akustické nástroje. První skladbu alba Oracular Chasm definují atonální melodie na tradiční švédskou pastýřskou flétnu. Je to takový malý kompromis na úvod: výrazná skladba, která zaujme dřív než nenápadné halucinační struktury na většině stopáže. Další nástrojové party jsou skrytější, byť dobře slyšitelné, jako v případě zdánlivě elektronických ploch, ve skutečnosti zvuku binaurálně nahraných polorozpadlých varhan. V poslední skladbě zase znějí japonské bubny taiko. Zdrojů zvuku je tu myriáda. A zásadní jsou rovněž vokály – pro autorku nový prvek. Někdy jde o střípky bezeslovných chorálů, jindy se rozpíjejí do nesrozumitelna pod tíhou efektů. Pokud je jim rozumět, jde o útržky zpráv, snů a mýtů. Hlas tu spíše obohacuje zvuk, než aby nesl význam a dominoval celku.

Hudebnice si nahrávku sama mixovala i produkovala a přesnost, s níž je tato vrstevnatá hudba zpracovaná, bere dech. Jemné akcenty levého nebo pravého kanálu, zdánlivě přebuzené, glitchující přívaly, proudy drobných ruchů a šumů na pomezí ASMR – to vše má přesné místo v kompozici. Zájem o psychoakustiku a otoakustiku je v tvorbě Ley Bertucci patrný delší dobu a tady došel plného uplatnění. Kompozice jsou právě tak průzračné jako nepolapitelné, a ačkoli se prakticky nedají naposlouchat, fungují precizně: z celého toho kypícího a bzučícího zmatku – řečeno s americkým průkopníkem psychologie Williamem Jamesem – vytváří kypící, bzučící, matoucí celek.

Autor je hudební publicista.