Kategorií, kterou při předávání komiksových cen Muriel každoročně vyhlížím s nedočkavostí, je Síň slávy českého komiksu. Svůj díl na tom jistě bude mít skutečnost, že se toto čestné ocenění uděluje takřka jako poslední, a zainteresovaný jedinec tedy může začít opatrně doufat, že pokud se do té doby trapnost a ostuda nedostavily, třeba už se to bez nich pro letošek obejde (pamětníci prvních obnovených ročníků vzpomenou, že některé roky se řečené dostavovaly v množství vskutku velkorysém). Úlevné vydechnutí přihlížejícího skeptika ale nebude tím hlavním důvodem a nic na věci nezmění ani to, že by v českých podmínkách výstižněji než honosná „síň“ zněl „kamrlík“ – a místo slávy by také přicházely na mysl více padnoucí výrazy. Je mi zkrátka zatěžko ubránit se dojetí při pohledu na autenticky pohnuté a vděčné, právě oceněné zasloužilé tvůrce, kteří komiksu často zasvětili nemalý kus svého života, i když z toho žádná velká sláva nikdy nekoukala. Platilo to i v případě letošního laureáta Lubomíra Hlavsy, jehož si české komiksové čtenářstvo přelomu osmdesátých a devadesátých let zapamatovalo jako nadaného, co do stylu a výrazu suverénního výtvarníka v nejlepším slova smyslu mainstreamových žánrových seriálů otiskovaných v ABC (např. Hrdinové a dobrodruzi kapitána Treskowa, Kapitán karibského moře…