Jak psát o knihách těch, které známe osobně a víc než dost na to, abychom si pod konkrétními slovy představili konkrétní záměry, představy nebo události, o jejichž opravdovosti nelze pochybovat, jejichž naléhavost nelze potlačit a jejichž smysl je nevyhnutelně určen vztahem, který nelze ignorovat?

Měli jsme na základní škole spolužáka Viktora, neduživého, jízlivého člověka, jehož prohnanost rostla spolu s ublížeností. Dokud mu ti silnější pravidelně otloukali pihovatý obličej o pletivo školní šatny, držel se zpátky, štěkal nadávky a házel pantoflem. Jakmile upoutal pozornost, obvykle vzpurností nebo chvástáním, získal na nějaký čas posluchače. Rozvíjel dalekosáhlou síť ověřitelných pravd, polopravd i čirých výmyslů, jejichž podmanivosti nebylo snadné odolat. Úžasem spolužáků si patrně vynahrazoval všechno to přehlížení a nepřijetí. Bájil a opájel se slovy. Vydával se za majitele jedinečných hraček, měl například zeleného robota, který uměl smažit vajíčka. Opakovaně byl svědkem podivuhodných událostí. Viděl prý, jak se v kopcích za sídlištěm kutálí od lesa po svahu dolů autobus, jehož vrak skončil v korytě potoka. Lámal jsem si hlavu, jak se autobus mohl dostat na hřeben, po němž žádná linka nevede, natož aby tamtudy cokoli kamkoli projíždělo. Na moje otázky, kdy a proč se to stalo a jak…