„Boty své tajemství nevydají,“ uvažuje W. G. Se­­bald nad hyperrealistickým obrazem La déclaration de guerre (Vyhlášení války, 1988) Jana Petera Trippa v poslední kapitole Bytu ve venkovském domě (1998, česky 2018). V Trippových zátiších, až nesnesitelně zaměřených na povrch nejobyčejnějších věcí, Sebald hledá (a nalézá) hloubku vyvolávající hrůzu. Boty se objevují v Trippově natura morta vícekrát – pánské boty vyhřezávají z kufru, kožené pantofle svírají vejce, dámské kotníkové boty stojí souměrně vyrovnány na podlaze pod elektrickou zásuvkou. Na zmíněném velkoformátovém obrazu dopadá sluneční světlo skrze vitráž (která není v záběru) na dámské černé střevíce položené na ornamentálních dlaždicích, čímž vzniká „geometrický vzor takové složitosti, že jej nelze ani slovy popsat“. Všechny zmiňované boty spojuje jistá míra opotřebovanosti – vyvlečené tkaničky, ledabyle plandající řemínky, nepatrné oděrky či jemné stopy bláta a pokrčená kůže, připomínající záhyby drapérií barokních vanitas. Pomíjivost, jež se tu tematizuje, se však spíše než věcí týká jejich majitelů – měkkost zvrásněné kůže evokuje teplo, které trvá ještě chvíli poté, co boty někdo sundal z nohou. Kam se poděla žena, která je vyzula? K čemu odkazuje titulní vyhlášení války?

Neobjasnitelná ztráta

Domnělá jednoznačnost zobrazení nás podle Sebalda „uzavírá…