Irský spisovatel a scenárista Paul Murray se svým čtvrtým románem Včelí bodnutí (The Bee Sting, 2023) probojoval do užšího výběru Bookerovy ceny. Nominované knihy nejsou vybírány jen pro své literární kvality, ale často i díky inovativní formě. Připomeňme třeba poměrně složitou matematicko­-astrologickou kostru románu Eleanor Cattonové Nebeská tělesa, oceněného v roce 2013, anebo prózu George Saunderse Lincoln v bardu, oceněnou roku 2017, jež sledovala útržky rozhovorů na hřbitově.

Murray cenu sice nakonec nezískal, nicméně i struktura Včelího bodnutí je originální. První část knihy tvoří rozsáhlá expozice představující čtyři členy rodiny Barnesových, přičemž každá z kapitol je vyprávěna jedním z nich: dcerou Cass, synem Pídžejem, manželkou Imeldou a nakonec otcem Dickiem. V druhém oddílu knihy se pak perspektivy jednotlivých postav střídají po několika stranách a v závěru, který je rozsahem nejkratší, se perspektiva mění už jen po odstavcích, nebo dokonce po větách. Autor navíc přidává ještě pohled několika dalších aktérů, rovněž zapojených do tragikomických osudů rodiny Barnesových, čímž zvyšuje dynamiku vyprávění, jež směřuje k děsivému vyústění.

Záleží na náhodě

Pro děj je podstatné, jak postavy řeší své problémy. Nejprve jednotliví aktéři dělají jedno špatné rozhodnutí za druhým, postupně se jim však daří rozhodovat se lépe. Chyby učiněné v první části knihy sice postavám komplikují jejich životy, nicméně dobrá rozhodnutí v závěru paradoxně vedou přímo k tragédii. Náhoda totiž v osudech postav hraje větší roli než jejich svobodná vůle. A nejde přitom jen o zlomyslnost autora, který rád ponižuje své hrdiny.

Příkladem toho, jakou moc má ve Včelím bodnutí náhoda, může být Dickieho podnikání v prodeji a opravě automobilů. Manželka Imelda a dcera Cass mu dávají za vinu neúspěch, když tento byznys po finanční krizi v prvním desetiletí tohoto století začíná upadat, protože lidé nemají peníze na nová auta. K lepším výsledkům firmě nečekaně pomůže až povodeň, která místním poničí jejich vozy. Dosud nespravedlivě očerňovaný Dickie si nicméně sám dokáže zadělat na mnohem horší problémy, než je úpadek rodinné firmy.

Být někým jiným

Dalším důležitým motivem je snaha postav být někým jiným, než kým opravdu jsou. Imelda, která pochází z chudých poměrů, navíc z rodiny násilníka, by chtěla být krasavicí, již z bídy zachrání pohádkový princ na bílém koni. Díky své kráse k tomu má opravdu předpoklady, a není tedy divu, že si jí všimne syn majitele prosperujícího autosalonu, jinak také nadějný hráč galského fotbalu. Podepíše se však na ní její konzervativní pohled na svět i vztahy mladých lidí a po tragédii, která poznamená její další život, hledá útěchu zejména v nakupování a klábosení s podobně situovanými paničkami.

Nejmladší člen rodiny Pídžej propadá kouzlu počítačových her, jimiž se nechává inspirovat k bojovým dobrodružstvím v lese za domem. Postupně se ale stává obětí sociálních sítí, když před kamarádem začne dávat přednost virtuálnímu příteli z chatu. Jeho dospívající sestra Cass se z povrchní dívky pomalu proměňuje v komplikovanou osobnost, která popíjí v barech na útratu starších mužů a zároveň díky své učitelce objevuje kouzlo poezie. Osudem nejhůře stíhaný je ovšem otec rodiny Dickie, jejž tíží tajemství z dob studijního pobytu v Dublinu. Všechny postavy se přitom usilovně snaží realizovat svá lepší já, což jim značně ztěžuje prožívání štěstí v reálném životě. Místem úniku se stává bunkr v lese za jejich domem: Pídžej jej využívá při svých hrách, Cass jako přístřeší, kde se dá v klidu popíjet, a Dickie se snaží se svým kamarádem prepperem bunkr přestavět na útočiště po konci civilizace.

A ono včelí bodnutí v názvu knihy? Jedná se o odkaz na nehodu, která potkala nevěstu na cestě k oltáři a kvůli níž neexistují žádné romantické fotky z obřadu, protože nevěsta měla opuchlou tvář. Zdánlivě banální událost má nicméně mnohem dramatičtější pozadí…