Kamera v detailu hledí na slepičí kloaku, z níž se právě vynořuje vejce. Tento nečekaně emotivní záběr, jímž začíná novinka maďarského režiséra Györgye Pálfiho Slepice, je nicméně povědomý. Už filmařův debut Škyt (Huk­kle, 2002) se odvíjel od úvodního pohledu na šupinaté tělo zmije. Pálfiho groteskní obraz jedné vesnice – vykreslený v rytmu škytání místního staříka – obsahoval řadu scén natáčených z jiné než lidské perspektivy. Nyní se Pálfi rozhodl natočit celý snímek očima nosnice leghornky, které se podařilo uprchnout z drůbežího velkochovu.

Očima zvěře

Filmy vyprávěné z nelidské perspektivy ne­­jsou v posledních letech na festivalovém okru­­hu vzácností. Viktor Kossakovskij v černobílém snímku Gunda (2020) sledoval stejnojmennou prasnici s potomstvem, jednonohou slepici či stádo krav. Trpělivě, beze slov a – pomineme­-li jeden záběr na kola jedoucího traktoru – bez lidské přítomnosti. Režisérka Andrea Arnold ve svém prvním dokumentu Kráva (Cow, 2021) v podobném duchu sledovala dobytek na mléčné farmě. Obě díla rezignují na snahu běžných přírodopisných dokumentů vyprávět příběh, jde o čistě observační počiny, které lze snadno vnímat jako specifický druh sociálního realismu. Jen se tentokrát netýká lidí. Stejně jako se Arnold pokoušela dát hlas a důstojnost svým lidským aktérům v hrané tvorbě, nyní…