Letos v únoru vyjel z Dolu ČSM na Ostravsku poslední vozík s černým uhlím. Přestože jinde v Česku těžba ještě pokračuje, postupně je utlumována a měla by definitivně skončit v roce 2033. S mizící těžbou mizí i jedna profese a zároveň historický aktér – uhelné hornictvo. Současné představy o hornictvu jakožto společenské skupině jsou do velké míry poznamenané právě omezováním těžby: čteme o rekvalifikaci horníků či o odporu proti evropským dekarbonizačním politikám. Historická ohlédnutí ovšem zpravidla končí u minulého režimu, kdy byli horníci považováni za jednu z jeho opor. Po listopadu 1989 se pak de facto ze dne na den přestaly psát dějiny dělnictva. Málo se proto ví, že horníci kdysi představovali svého druhu avantgardu bojů za demokracii a sociální spravedlnost.

V první linii

Britský historik Timothy Mitchell ve své knize Carbon Democracy (Uhlíková demokracie, 2011) přišel s tezí, že existuje přímý vztah mezi industriální těžbou uhlí a rozvojem demokratické politiky (ve smyslu zapojení širokých vrstev obyvatel do procesu politického rozhodování). Uhlí jakožto klíčová surovina industrializace umožnilo obrovskou akumulaci kapitálu v rukou majitelů důlních společností, také ale propůjčovalo značnou materiální moc hornictvu. Těžba totiž koncentrovala velké množství horníků na jedno místo, což jim usnadnilo vytváření kolektivních institucí včetně odborů. Zároveň…