Před časem jsem při jednom rozhovoru dostala otázku, proč je u nás portugalistika výlučně ženským oborem. Uměla bych si představit celý vějíř důmyslných odpovědí, počínaje tím, že je to u nás subalterní obor, a konče tím, že portugalská literatura si cení ženské, lyrické perspektivy, a proto muže éry posiloven neláká. Jenže některé věci podle mě vysvětlení nemají, a proto jsem jen tak sebeironicky plácla, že jsme takový „šicí kroužek“. To spojení se vyhouplo do titulu rozhovoru – a oheň byl na střeše. Respektive na facebookové zdi. Prý to znevažuje ženy.

Připomněl mi to večer věnovaný současné brazilské ženské poezii, na němž bylo uvedeno nové číslo časopisu Plav. Mimochodem, Plav budiž pochválen za to, že u nás léta nenápadně, leč soustavně vytváří povědomí o literatuře, která na pulty knihkupectví nepronikne, protože je příliš menšinová, příliš cizí nebo příliš mladá, a proto na malém českém trhu nepříliš prodejná. (Naopak ministerstvu kultury děkujeme za upřímnou snahu, aby u nás nadále vycházely jenom bestsellery, které nezpochybňují českokotlinský obraz světa.)

Brazilská poezie je u nás stále ještě pole neorané. A není to proto, že by nebyla zajímavá. Jen ve 20. století se v Brazílii urodilo několik básníků, kteří mohou…