Před časem jsem při jednom rozhovoru dostala otázku, proč je u nás portugalistika výlučně ženským oborem. Uměla bych si představit celý vějíř důmyslných odpovědí, počínaje tím, že je to u nás subalterní obor, a konče tím, že portugalská literatura si cení ženské, lyrické perspektivy, a proto muže éry posiloven neláká. Jenže některé věci podle mě vysvětlení nemají, a proto jsem jen tak sebeironicky plácla, že jsme takový „šicí kroužek“. To spojení se vyhouplo do titulu rozhovoru – a oheň byl na střeše. Respektive na facebookové zdi. Prý to znevažuje ženy.

Připomněl mi to večer věnovaný současné brazilské ženské poezii, na němž bylo uvedeno nové číslo časopisu Plav. Mimochodem, Plav budiž pochválen za to, že u nás léta nenápadně, leč soustavně vytváří povědomí o literatuře, která na pulty knihkupectví nepronikne, protože je příliš menšinová, příliš cizí nebo příliš mladá, a proto na malém českém trhu nepříliš prodejná. (Naopak ministerstvu kultury děkujeme za upřímnou snahu, aby u nás nadále vycházely jenom bestsellery, které nezpochybňují českokotlinský obraz světa.)

Brazilská poezie je u nás stále ještě pole neorané. A není to proto, že by nebyla zajímavá. Jen ve 20. století se v Brazílii urodilo několik básníků, kteří mohou právem patřit do světové první ligy: Carlos Drummond de Andrade, João Cabral de Melo Neto, Cecília Meirelesová, Manuel Bandeira, Ferreira Gullar… Snad na prázdnou mapu českých překladů v dohledné době něco přibude – ale raději ať to laskavý čtenář uvidí na vlastní oči.

Díky dubnovému Plavu je konečně k dispozici poezie Adélie Pradové (nar. 1935), která loni vydala sbírku nových básní, jež se opět stala událostí. Mezi vybranými autorkami představuje Pradová jakousi magnu parens ženské poezie. Básnířka, jejíž nezaměnitelný hlas se k českému čtenáři dostává v kongeniálním přetlumočení Vlasty Dufkové, dokázala s neobyčejnou přirozeností vnést do poezie hloubku ženské zkušenosti se vším, co k tomu náleží. Tematizuje své tělo, v němž se rodí a z něhož vycházejí nové životy, každodenní prožitky manželky a matky i srostlost s provinčním Divinópolisem, z něhož vytvořila střed básnického světa. Matka pěti dětí, která se mezi narozením čtvrtého a pátého potomka přihlásila k univerzitnímu studiu filosofie, si to vše – stejně jako hluboce prožívaný katolicismus – dokázala obhájit i v době vojenské diktatury, která se zmocnila Boha a rodiny, aby tak nastolila poslušnost. Přitom se Pradová represivní ideologií nikdy neposkvrnila. V rozhovoru, který jsem s ní vedla, na otázku, zda má Bůh smysl pro humor, odpověděla, že „Bůh je humor sám“.

Z tohoto malého pevného bodu Pradová pohnula literárním vesmírem. Brazilky, které psaly poezii před ní, vždy nějak reagovaly na to, že žena měla v patriarchálním světě s koloniálním dědictvím druhořadé postavení. Některé, například symbolistní autorku Gilku Machadovou (1893–1980), která vnesla do brazilské poezie ženské tělo jako místo touhy, doteku a neklidu, to vedlo k provokativní smyslovosti. Jiné, jako Cecílii Meirelesovou (1901–1964), k lyrice tak svrchované, hudební a odtělesněné, že se v ní ženská situace jakoby rozpouští v meditaci o čase, pomíjivosti, samotě a ztrátě. A Hilda Hilstová (1930–2004), temná sestra této tradice, dala ženskému hlasu právo na exces: na erotiku, rouhání, metafyzický hněv i zoufalou touhu po Bohu. Každá z nich rozrušila jinou mez toho, co se od básníka v ženském těle očekávalo. Gilka tím, že v její poezii žena směla toužit; Cecília tím, že dovedla rozezpívat mocný básnický hlas; Hilda tím, že uměla být nesnesitelná, obscénní, mystická i groteskní zároveň.

Adélia Prado se naopak vydala hledat zřídlo poezie v obyčejné ženské zkušenosti. V jejím psaní se všednodenní situace otvírají metafyzickému rozměru, tělo a smysly jsou místem dotyku s posvátnem. Transcendence tu nespočívá ve velkých gestech, ale prochvívá dění v kuchyni, manželský život, vzpomínky na dětství, stárnutí s jeho strastmi. Náboženská zkušenost je zde vázána na jednu tradici, ale je natolik autentická, že obohacuje všechny, jimž není cizí vertikální rozměr lidské existence.

Dalších devět autorek zahrnutých do zmíněného čísla Plavu, často o jednu, dvě či tři generace mladších, představuje na malé ploše to, co je na dnešní brazilské literatuře fascinující: její až bezbřehá pluralita. Spojuje je možná spíše samozřejmost než revolta: právo mluvit z vlastního místa a nedokazovat při tom nikomu, že právě toto místo je hodné poezie.

Vrátím­-li se tedy k našemu „šicímu kroužku“: pokud šití znamená trpělivě vybírat látku, hledat správný steh, spojovat díly, které k sobě na první pohled nepatří, a pečovat o to, aby celek držel pohromadě, pak se není zač stydět. Ženy, které nové číslo Plavu připravily a přeložily, odvedly přesně takovou práci: přišily k naší literární mapě kus Brazílie, který na ní dosud chyběl.

Autorka je portugalistka a překladatelka.