„Jak je utvářeno ‚literární bělošství‘ a ‚literární černošství‘ a jaké jsou důsledky těchto konstrukcí?“ ptá se afroamerická spisovatelka Toni Morrison v knize Playing in the Dark: Whiteness and the Literary Imagination (Hry ve tmě. Bělošství a literární imaginace, 1992). Je to také implicitní otázka její povídky Recitativ, publikované o devět let dříve (letos vyšla v překladu Hany Ulmanové v češtině), která mistrovsky provádí čtenářstvo jeho vlastními předpoklady ohledně rasových identit. Ve své literárněvědné stati na toto téma Morrison ukazuje, jak důležití byli Afroameričané pro konstrukci americké identity jakožto identity bělošské. Poukazuje přitom na konstruovanost a historičnost rasy, nutí nás přemýšlet o tom, jakým způsobem ji čteme, a odhaluje existenci struktury, která přiřazuje příznak rasy těm, jež konstru­uje jako odlišné.

Obrazy „Jiného“

Na začátku devadesátých let se Morrison zařadila mezi teoretičky a teoretiky bělošství v rámci disciplíny nazvané „critical whiteness studies“ (kritická studia bělošství), jejímž cílem je narušit s bělošstvím spojenou hegemonii a odhalit struktury, které ji produkují a reprodukují. Renesanci zažil tento přístup na začátku dvacátých let 21. století. Výrazným proudem byl výzkum středovýchodní Evropy a jejího obyvatelstva právě v kontextu bělošství. Objevily se koncepty jako například „semiperiferní bělošství“ Zoltána Ginelliho nebo kategorie „bílých, ale ne tak docela“…