„Kdyby se buržousti viděli, kdyby tak neburžousti věděli. (…) Dlouho jsem nemohla pochopit, proč vyšlo z módy třídní násilí, myslím teď násilí nižších tříd vůči vyšším. V opačném směru ho znám dobře, jako svoje boty, žila jsem mezi jeho původci,“ píše ve svém románu Jméno francouzská spisovatelka Constance Debré, která pochází po otci z buržoazního a po matce z aristokratického prostředí. Nová Ádvojka se snaží vymezit prostor aktuálních sociálních konfliktů a identifikovat jejich aktér(k)y v čase, kdy se strukturálně proměňuje pracující třída, a tím pádem i způsoby, jakými se různorodé skupiny sdružují na obranu vlastních zájmů.

Třída je běžný sociologický termín, přesto ale v Česku u mnohých vyvolává antikomunistické záchvaty z nevědomosti. Proto bychom rádi připomněli, že sociální třídy i konflikty se mohou různě proměňovat, ale zatím nikam nezmizely. Nezbývá než v této souvislosti do omrzení opakovat nesmrtelný výrok miliardáře Warrena Buffetta: „Probíhá třídní válka a moje třída v této válce vítězí.“

Jak ale vypadá perspektiva z druhé strany? Tomáš Schejbal se ve svém eseji kriticky zamýšlí nad tím, zda se dělnictvo servisního sektoru skutečně může stát předvojem nových třídních zápasů, jak píše politická teoretička Jodi Dean, a zároveň interpretuje romány spisovatelky Marion Messiny, které podle něj „probouzejí nový typ třídní citlivosti“. Tendenci vracet většinu dnešních konfliktů včetně feminismu, antifašismu a klimatické krize „k otázce vlastnictví a přerozdělování“ a nahlížet „každodennost jako třídní konflikt“ v podání německé strany Die Linke rozebírá Zuzana Zavadilová. Tereza Virtová s Josefem Patočkou zase vyzdvihují solidární ekonomické modely a na konkrétních příkladech ukazují, že ekonomiku lze organizovat i podle jiných principů, než je maximalizace zisku. O lidech, kteří mají místo šéfa aplikaci a jejich pracovní tempo určuje algoritmus, se dočtete v textu Markéty Švarcové. A pokud vás zajímá, jak se kurýři a kurýrky organizují, dozvíte se to z článku Jonáše Kreisingera. O neúnosné situaci pracujících v oblasti péče píše Saša Uhlová, která ve svém textu mimo jiné odmítá falešnou dichotomii mezi komunitou a rodinou. A protože se téma nových třídních bojů těžko obejde bez aktéra v podobě odborového hnutí, Václav Drozd se zamýšlí nad tím, zda a jak lze zastavit úpadek této historicky zcela zásadní síly. Řešení vidí v novém způsobu organizování i vyjednávání. Variace slovesa „organizovat“ se v textech objevují až podezřele často, a proto je namístě připomenout si rovněž slova Neviditelného výboru, podle nějž je sice organizování zásadní, ale nemělo by znamenat, že budeme při životě udržovat rozličné organizace, jejichž jediným účelem je starat se o vlastní přežití.