„Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec,“ píše ve slavné básni Vítězslav Nezval. Jeho generační druh Jaroslav Seifert v neméně slavných verších říká: „Každého dne se něco končí, / něco překrásného se končí. (…) Každého dne se něco počíná / něco překrásného se počíná.“ Začátek a konec patří k podstatě bytí a světa stejně jako třeba míra – existence života na Zemi je závislá na správné vzdálenosti od Slunce, o trochu více či méně, nebylo by tu nic; lze najít mnoho dalších příkladů, kdy míra rozhoduje o všem. Stejně se to má i s dualitou. Začátek a konec na sobě závisí a každý rozměr, děj či proces je v sobě obsahuje jako zásadní nevyhnutelnost. Zda to platí i pro čas a prostor, neumíme zatím posoudit.

Máme radši konce, nebo začátky? Asi jak kdy. „Lepší je konec věci než její začátek, trpělivý duch je lepší než pyšný duch,“ praví se v knize Kohelet. V evangeliu se upozorňuje na nebezpečí zacházení se zlými duchy. Když nečistý duch opustí člověka, bloudí po světě, patrně se i nudí, napadne ho tedy vrátit se, odkud vyšel – a nalezne dům perfektně ošetřený úklidovou službou. „Tak jde a přivede sedm jiných…