15. 6. 2026, Řím

„The visions never stop

These ribbons wrap me up

But when I reach for you

There’s just a supercut“

V římské čtvrti Parioli, v ulici mezi starým zmrzlinářstvím Duse a bytem hudebnice Lorde, stojím na dvorku a očima hledám místo, kde zamáčknout cigaretu. Nemůžu se rozhodnout; nejlepší nápad překazí domovní kamera, které si včas všimnu. Kouřím až k filtru, típnu o podrážku a dál pátrám, kam to zahodit.

Na jihu padá listí na dlažbu po celý rok. I teď na začátku léta je kamenný dvorek posetý tuhými vyschlými listy a jejich zlomky – zatímco v rohové pinii, jediné v tom těsném prostranství s pozlacenými domovními zvonky a sloupky spojenými řetězem, snáší vejce zelený papoušek. Nespouští ze mě oči.

Červnové slunce pálí do podzimního listí jako v srpnu.

Že se Lorde nedávno nastěhovala do vedlejší ulice, mi řekla moje dcera, za níž jsem do Říma přijel – a mlčky mi pustila klip.

Opravdu rád bych si vybavil první poslech skladby a první zhlédnutí videa. Vjemy, drobnosti, co mě upoutaly nejdřív, a jejich posloupnost. Detaily, jimž jsem nerozuměl, vedle těch, které mi ihned něco připomínaly. Ale už to nedovedu. Nechce se mi začít s psaním, dokud…