
Foto Artcam Films
Kouzlo bytových filmů režijního solitéra Bohdana Karáska stálo vždy na neokázale pronikavých dialozích, tlumeném herectví a také troše nedokonalostí, které pramenily z nízkorozpočtové povahy filmů jako Milostné písně (2013) či Karel, já a ty (2019). Na podobných základech stavějí i Mistryně – nenucený příběh několika setkání, která vedou k revizím životních rozhodnutí. Fanoušci tvorby Jonáse Trueby a Angely Schanelec mohou decentně zbystřit. „Já bych si tak hrozně přál přestat mluvit sprostě,“ říká hned zkraje jeden z hrdinů, a vystihuje tak i povahu Karáskových filmů – uctivých, domáckých, místy skautsky nekonfliktních. Jeho nejnovější celovečerní počin je dílem o (unavených) čtyřicátnících pro čtyřicátníky, zvlášť pokud mají smartphone v obalu, který zároveň uchovává kreditní karty. Je to film pro lidi ve věku, kdy už není kam spěchat, ale pořád je po čem toužit. Je to chytře napsaná vztahová diagnostika, příběh o hledání pevné půdy pod nohama i klíče k zasutým pocitům a nevyřešeným otázkám. A protože to je film Bohdana Karáska, jsou tyhle průjezdy životními křižovatkami adekvátně pomalé. Mistryně je nejslušňáčtější film české kinematografie, což podtrhuje vlídná přítomnost Taťjany Medvecké i hudba Ondřeje Kyase (Květy). Film ale zároveň ukazuje mantinely Karáskova stylu, který s absencí pokojíčkového lo-fi ztratil něco ze své osobitosti, zatímco dílčí vypravěčské neobratnosti a až amatérsky rušivé momenty (scéna s dítětem, které se domnívá, že hrdinu odněkud zná) vystupují o to více. Mistryni bych si ale moc rád přečetl jako knihu.
Mistryně. Režie Bohdan Karásek, ČR, 2026, 101 min., premiéra 23. 7. 2026