Po smrti Věry Linhartové na konci letošního června si ji kulturní veřejnost připomínala především jako výraznou autorku experimentálních textů, které vstoupily do dějin české literatury. Samotná spisovatelka si nicméně od místního literárního provozu udržovala odstup, který nebyl dán jen zdravotními důvody a vzdáleností mezi Českem a Francií, kde žila. Jak mi potvrdil básník Miloslav Topinka, jenž s ní byl v kontaktu, rozhovory dlouhodobě odmítala.

Zřejmě poslední vzácnou výjimkou byla rozmluva, kterou se spisovatelkou vedl Martin C. Putna v Paříži roku 2010 u příležitosti projektu „Jaro s Šestatřicátníky“, připomínajícího okruh osobností soustředěný v první polovině padesátých let kolem Václava Havla. Ostatně právě na Havlovu prosbu Linhartová tento rozhovor poskytla. Jeho hlavním předmětem byly vzpomínky na mladého Havla a další umělce, s nimiž Linhartovou – jak uvedla – spojovaly spíše přátelské než umělecké vazby a kteří se později vesměs stali výraznými postavami porevolučního antikomunistického příběhu tuzemské kultury. Zrovna tato interpretace však není pro chápání autorčina díla nijak zásadní.

Linhartová si udržovala odstup nejen proto, že se nerada vracela ke svému literárnímu dílu psanému v češtině. Hlubším důvodem byl její důvěrný vztah k jazyku a také přesné vědomí toho, co v tomto vztahu hledala. Samota, osamění…