Jak se ekonomicky, institucionálně i symbolicky vyrábí, udržuje a reprodukuje periferie? A jakou roli v tom hraje centrum? Následující esej vysvětluje, že periferializace není poruchou systému, ale nutnou součástí jeho běžného provozu. Případná změna se tedy neobejde bez oboustranné transformace vztahu mezi centrem a periferií.

Čeněk Folk: Bez názvu, 2017
Ústecký kraj se v české veřejné představivosti dávno proměnil v územní diagnózu. Když se řekne Ústí, všichni přibližně vědí, jaký obraz má následovat. Exekuce, chudoba, sociální vyloučení, horší školy, odchody mladých lidí, nízké mzdy, ubytovny, slabší služby, zchátralé domy a veřejný prostor, který nese stopy několika etap zanedbání najednou.
Tomu všemu se říká periferie.
Jazyk nápravy
Obvykle je tím myšleno místo. Region na okraji. Území u hranic. Prostor vzdálený od center růstu, prestiže, politické pozornosti a ekonomické dynamiky. V takovém pojetí je periferie popsána jako lokalita s deficitem. Něco jí chybí. Má slabší školy, slabší pracovní trh, slabší instituce, slabší občanskou společnost, slabší podnikavost, slabší image a slabší schopnost přitahovat lidi i kapitál.
Z toho pak přirozeně vzchází celý jazyk nápravy. Periferii je třeba aktivizovat, transformovat, stabilizovat, zatraktivnit, propojit, posílit, zkompetentnit, strategicky řídit a lépe využít její potenciál. V tomto jazyce se Ústecký kraj posledních dvacet let zpracovává jako území, které má obrovský potenciál, ale zatím ho nedokázalo dostatečně proměnit ve vlastní rozvoj.
Jenže právě tady začíná problém. Periferie není místo. Periferie je proces.
To mění celé uvažování. Nejde o slovní hříčku, ale o analytický posun. Pokud periferii chápeme jako místo,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.